Okolo svátku Svatého Martina, 11. listopadu, se kvalita života rozhodujícím způsobem mění. Stahuje se dovnitř. Začíná tzv. "období světel", které potrvá až do Hromnic. Zatímco venku se rozhostila tma a zima, v srdcích lidí může začít hřát plamínek vzájemnosti a sdílení. Alespoň v minulosti tomu tak bývalo. Lidé se scházeli v rodinách a s přáteli, okolo jednoho zdroje světla a tepla, kterým bývala kamna, krb nebo ještě dříve ohniště. Prožitek vzájemnosti uprostřed kruhu blízkých lidí tak bezděčně rozdmýchal i teplo a světlo v jejich srdcích. Venku zatím bývá mlhavo a pošmourno, možná už poletuje i první sníh.
Dnes je tomu jinak, zdrojů světla a tepla máme přehršel. Kvalita času však zůstává stejná. Pokud jí chceme zachytit, nezbývá než na tom vědomě zapracovat. Hluboké prožití svátečních dní a večerů je důležité zejména pro děti. Zanechává v jejich duších zážitky, které tam zůstanou po zbytek života jako ryzí poklad. Symbolem lidského soucítění, vzájemné pomoci a úcty, je v tento čas legenda o svatém Martinovi z Tours.
Sv.Martin Tourský se narodil kolem roku 316 v římské provincii Panonii, dnešním Maďarsku, a zemřel roku 397 v Candes u Tours ve Francii. Popularitu mu nezajistila církevní propaganda, nýbrž legenda sama. Známe ji velice podrobně díky úsilí Martinova duchovního žáka Sulpicia Severa, který v rozsáhlém díle Vita Martini svého učitele oslavuje.
O světcově životě toho tedy víme skutečně dost. I díky tomu se mohl později stát národním patronem Francie a jednou z klíčových figur budoucí křesťanské Evropy.
Legenda je dostatečně srozumitelná, citově působivá a snadno zapamatovatelná. U nás navíc splynula s oblíbenou lidovou tradicí „Martinského posvícení“.
Martinův otec byl statečný rytíř, sloužil jako velitel římských vojáků. Jako takový uctíval boha války Marta. Věřil, že jeho syn bude také zdatným válečníkem, proto mu dal jméno Martin. Znamenalo tradičně totéž, co „zasvěcený Martovi“. Avšak Martin záhy projevil zcela jinou životní orientaci. Když mu bylo 12 let ,dozvěděl se o lidech, kterým se říká křesťané . Chtěli být všem lidem bratry a sestrami a jejich tajným znamením byla ryba. Jakmile se mu naskytla příležitost, tajně za nimi docházel a plnil si duši myšlenkami soucitu. Vojákem se stal na přání otce záhy, již v 15 letech. Měl sílu i odvahu k boji, jeho srdce však bylo prázdné. Toužil po životě ve svatém rozjímání.
Jednou na podzim dostal Martin spolu s ostatními vojáky nový teplý plášť, tak dlouhý, že zakryl i koně. Byl chladný listopadový den. Když Martin vjížděl s druhy do města Amiensu, spatřil u městské brány polonahého promrzlého žebráka. Ten na něj prosebně pohlédl a něco zašeptal. Nikdo si ho nevšímal. Martin neměl u sebe peníze, ani nic jiného, čím by mohl žebráka obdarovat. Sesedl tedy z koně a rozťal mečem, který zažil mnohé krvavé bitvy, svůj nový plášť na dvě poloviny. Sklonil se hluboko k žebrákovi a jednu z nich mu daroval.
Příští noci slyšel, jak někdo volá jeho jméno. Kolem se rozlilo světlo. Spatřil dva anděly, jak drží polovinu jeho pláště. Za nimi se objevil obličej žebráka se zářícíma očima, jasný jako slunce. Ozval se hlas: „Martine, v žebrákovi jsi zahřál mou bídu. Jsi bratrem všech lidí.“ To k němu hovořil sám Kristus, v duchu evangelia. „Cokoli jste učinili jednomu z mých maličkých, mně jste učinili.“ Podle jiné verze legendy se mu zjevil přímo Kristus, oděný do poloviny jeho pláště. Martinovo srdce prozářila teplá záře, která již nikdy nevyhasla.
Brzy potom se Martin dal konečně pokřtít a požádal o propuštění z vojska. Založil mnišskou osadu, z níž vznikl první klášter v Galii. Byl zvolen biskupem města Tours. Nadále však zůstal vzorem chudoby a pokory. Když ho chtěli učinit biskupem, schoval se mezi husy, ale ty ho svým kejháním prozradily. Život v ústraní se mu nepovedl. Kolem jeho malé chatrče vyrostla osada a později známý klášter Marmoutiers. Neměl už plášť, ani majetek, dál však rozdával z pokladů svého srdce a duše. Činil mnohé zázraky. Dokonce prý křísil i mrtvé. Dožil se požehnaného věku osmdesáti let. Nad jeho hrobem v Poitiers vznikl velkolepý chrám. Polovina pláště se stala svatou relikvií a Martin jedním z prvních liturgických světců, kteří k tomu ani nemuseli zemřít mučednickou smrtí.
Na počest Svatého Martina se v některých zemích vyrábějí lampióny a dlabou dýně, sloužící pak také jako svícny. I u nás lampionové průvody postupně ztrácejí prosovětskou patinu a stávají se pěknou a možná i vědomou oslavou probouzející se duše na počátku zimy. Dětem přitom můžeme vyprávět o skřítcích nebo broučcích s lucerničkami, kteří svítí lidem, aby nesešli z cesty. Hodí se i různé písničky a básničky o světýlkách, nebo pohádky s motivem dělení a darování. Jako je např. Hrnečku vař – chudá dívka dá stařence poslední kousek chleba a zato dostane kouzelný hrneček. Děti instinktivně vyciťují, že se jim dostává správná informace ve správný čas. Věci do sebe začnou zapadat.
Vnější nepřízeň, ať již je to zima, před kterou není kam se schovat, nebo hmotná nouze, vybičovává člověka k bdělosti. Myšlenka milosrdenství zůstává v takových dobách nadějí a posilou.
Krásně je to vyjádřeno v motivu chůze s lucernou. Jakoby naznačovala, že i v mezilidských vztazích vládne teplo a světlo. Období započaté 11. listopadem až po advent v sobě nese atmosféru sdílení a dělení. Abychom na podzim dokázali probudit svou duši, je potřeba veliké vůle. Jen do probuzené živé duše může vstoupit vyšší já. Když mám michaelskou vůli, martinsky soucítím a k tomu přidám Mikulášské ryzí myšlení, pak mám naději, že se v kolébce mé duše zrodí na Vánoce Boží Syn.
Velmi populární se Svatý Martin stal jako ten, který přijíždí na bílém koni, bez ohledu na to, jestli ten který rok skutečně sněží.
Říká se: „ Na Martina s mocí, vtrhne zima v noci.“
„ Na svatého Martina, u nás zima začíná.“
„Zůstane-li listí až do Martina na stromech, čeká se dlouhá a tuhá zima.“
„ Jaký je den svatého Martina, taková též bude zima.“
„ Martin se mlhami odívá, mírná zima obyčejně bývá.“
„Po svatém Martinu zima nežertuje.“
„ Martinův led bude vodou hned.“
„ O Martině po ledu – o Vánocích po blátě.“
„Přejde-li husa o Martinu přes led, bude se ještě dlouho koupati.“
„ Svatý Martin a Hromnice, předou ze stejné přeslice.“
Pro hospodáře znamenal Svatý Martin konec starého roku a začátek nového. Bylo třeba vyplatit služebnictvo a případně mu prodloužit dohodu. Uzavíraly se nové smlouvy. Nastal čas trhů, poutí a martinských posvícení. V předvečer svátku se scházela rodina a přátelé u martinské husy a martinského pečiva (martinské rohlíčky a podkovy). Z husích kostí a tuku bylo možné věštit, jaká bude zima. Čím více tuku husa měla, tím tužší zima nastane. Poprvé se pilo víno sklizené při posledním vinobraní.
Původně bývala tato husa poslední masitou pečení před adventním postem. Ten trval dalších šest týdnů.
Napsáno pro www.kaduceus.cz
