Prožívajíc zimní období, kdy země chladem tuhne a voda mrzne, podivuji se často, kam se všechna ta ještě nedávno všudypřítomná životní síla poděla. Podle jakého zákona z rostlin často zbývají už jen kořeny a semena? Proč hmyz a někdy i zvěř zalézají do podzemí? Co to všechno znamená na další a další rovině symbolů, ze kterých se skládá naše realita?
I my lidé jsme zachumlaní a uvnitřnění, ať už o tom víme, nebo ne. Píšu ale proto, že lepší je rozhodně vědět :o). Pociťujeme větší potřebu spánku – pokud si svých potřeb všímáme. Je nám dobře doma, s rodinou a přáteli, nebo třeba s knížkou. Dříve jakmile pominul čas polních prací, nastala doba prací domácích - předení, tkaní, vyšívání, vyřezávání a tak vůbec. Zdá se, že v létě se prostě nepředlo, nebo rozhodně ne tolik. Rytmy země se s lidskými činnostmi prolínaly těsněji. Bylo tedy snazší je prociťovat. Ale nestěžuji si. Dnes je zase možné něco jiného, a sice prožívat roční cyklus prostřednictvím živých idejí Dr. Rudolfa Steinera. Jeho dílo sice je geniální, avšak bohužel těžko srozumitelné. Pasovala jsem proto sama sebe na takovou tlumočnici jeho odkazu, jelikož láska k anthroposofii ve mně hoří a někdo to by to rozhodně dělat měl.
Podle Steinera za růstem a bujením vegetace stojí neviditelné elementární bytosti. A ty se prostě vrátily do nitra Země. Podobně jako Persefoné do Hádovy říše, kdo znáte ten mýtus. Tam pečují o kořínky, spící semínka, krystaly a, což je asi nejhůř pochopitelné, také kultivují půdu. Kořeny, krystaly a motivy skřítků v podzemních komůrkách jsou v zimním období součástí výzdoby ve waldorfských školkách, školách a inspirovaných domácnostech. Takže i my máme doma roční stůl a na něm skřítky vyrobené z ovčího rouna. Je tam i spící semínko z filcu přikryté bílým organtýnem (sněhem). Těžko nalézt mocnější představu, a snad i živý vjem, účinný proti iluzi, že život okolo právě umírá. Chci tyto živoucí představy zasít do dušiček svých dětí, tak proto si roční stůl pěstujeme a povídáme si o tom, co na něj dáváme a proč. Jsou na něm ručně vyráběné figurky, nalezené přírodniny a naranžované látky odpovídajících barev. Znázorňují vždy roční období, které právě probíhá. Roční stůl by neměl nikdy zapadat prachem, což je, přiznávám, docela náročné. Ale věřím, že to stojí zato.
Změny odehrávající se na Matičce Zemi (tuhle figurku mi ještě zbývá vyrobit), její životní rytmy, se velmi podobají rytmům dechu. Právě k nádechům a výdechům Steiner roční cyklus země opakovaně ve svých spisech připodobňuje. Vzhledem k jejím rozměrům trvají nesrovnatelně delší dobu, než jsme zvyklí uvažovat. Jeden rok zahrnuje pouze jeden výdech a jeden nádech. Mám teď na mysli astrologický rok, počínaje vstupem Slunce do znamení berana, jarní rovnodenností. Jaro a ještě i léto z duchovního pohledu doznávají charakter velkého výdechu. Elementární bytosti - éterné síly působící viditelně v bujení vegetace, vystupují během tohoto mocného výdechu na zemský povrch. Svou péčí o růst a tvar umožňují expanzi životní energie. Jejich pohyb lze duchovním zrakem pozorovat ve vápenci, který jakoby se „vařil“. Proto se říká, že země dýchá vápencem. (resp. tvrdí to Steiner, mé pozorování vápence zatím dostatečně duchovní není, řadím k neuchopitelným předpokládaným pravdám)
Vrchol tohoto jevu můžeme zaznamenat okolo svátku sv. Jana, o letním slunovratu. Tehdy bujení dosahuje vrcholu a Země jakoby na chviličku setrvala v dechové zádrži, jogíni pochopí. Byliny natrhané o Svatojánské noci mají v lidovém povědomí mimořádnou účinnost. Člověk je nejotevřenější smyslovým vjemům. Duše ze-mě, duše obrovského organismu, jehož máme tu čest býti součástí, se uvolněně oddává spánku, kterého si zároveň jsme zcela vědomi.
Jo, a ten výdech se dá taky přirovnat k fázi spánku a nádech pak k probouzení a bdělosti. To je druhý důležitý obraz, který nás může přivést ke skutečně hluboce meditativním prožitkům ročního koloběhu.
Elementární bytosti, Steinerem připodobňované k myšlenkám Země, se jejímu lůnu s nástupem jara vzdalují, podobně jako lidská funkce myšlení zůstává v letním čase upozaděna. Pouze povrchnímu pozorovateli by se mohlo zdát, že Země se probouzí na jaře a spí v zimě. Při bližším vcítění se do těla planety a synchronně do sebe samých můžeme fascinovaně pozorovat, jak se Duch Země projevuje právě opačně - v zimním čase se probouzí a spí v létě. Co lidské smysly vnímají jako probouzení přírody, je z duchovního pohledu kolébání země do spánku. Přesně obráceně.
Když začne vnější příroda odumírat, v její duchovní podstatě dojde k probuzení. A pro nás lidi to znamená, že snáze nahlížíme za závoje smyslových jevů. Okolo Vánoc jsme nejbdělejší. Zdobíme si příbytky dekoracemi s andělskými motivy, jako bychom věděli, že poletují okolo. Jsme otevřenější vůči božským světům, než kdykoli během roku.
Svátky zrození Božího dítěte v lidském těle nespadají náhodou do vrcholného období zimy, času "třinácti svatých nocí". Právě nyní se společně nacházíme v nejpříhodnější době pro duchovní procitání. Vždyť Slunce samo se znovu zrodilo v čase nejhlubší temnoty a pomalu stoupá vzhůru. Od 25. prosince přes Nový rok do 6. ledna (Tři králové), bezprostředně po zimním slunovratu, nastává nejpříhodnější čas k ponoření se do sebe, k rozjímání, meditacím a k duchovnímu bádání.
Takže jestli také nemůžete spát, modlete se a pracujte. Svítí nám k tomu totiž Slunce v duši.
Spí duše země
Spí duše země
v léta horkém čase,
kdy jasem září
slunce tvář
v prostoru kol nás.
Bdí duše země
v zimy chladném čase,
kdy duchem září
pravé slunce
uvnitř nás.
Léta jarý den
je země snem;
zimy svatá noc
je země dnem.
R. Steiner (přeložil Radomil Hradil)
(Tak tohle napsal hezky, jedna z mála jeho srozumitelných básní.)
Napsáno původně pro www.kaduceus.cz
