Mojí rodiče přežili několik režimů – mají se za to stydět?

Tímto článkem chci tak trochu reagovat na článek Jaroslava Mrázka „Stydím se! Přežil jsem minulý režim“. Též na slova dnešní mladé generace, jak jsme byli zbabělí, že jsme proti minulému režimu nic nepodnikali a také „komunistobijců“, kteří většinou také proti režimu nic nepodnikali, ale nyní ze sebe chrlí plamenná slova o  tzv. třetím odboji.

Pro upřesnění: mojí rodiče prožili dětství v třicátých létech, ve čtyřicátých mládí, já se narodil v polovině padesátých let a z této retrospektivy zkusím napsat tento článek.

Na třicátá, demokratická léta první republiky vzpomínají rodiče s velkou nostalgií. Jako děti viděly obchody plné zboží, jejich vrstevníci z lépe situovaných rodin si užívali šťastné dětství v relativní hojnosti. Bohužel, moji rodiče pocházeli z chudých rodin, práce nebyla. Ke snídani i k večeři byl většinou suchý chléb (někdy s máslem nebo sádlem) a kafe (cikorka), k obědu škubánky, brambory na všemožné způsoby a v neděli někdy maso. Sbíraly se velkém lesní plodiny, sušilo se ovoce (křížaly), pomáhali si jak to šlo.

Potom přišel Hitlerovský nacismus a byla zavedena pracovní povinnost. Zpočátku si prý nacisté dávali pozor, aby lidem „zavřeli hubu žvancem“ a pracující se měli relativně lépe. Zlom nastal za Heydrichiády. Dobře si pamatují na hrůzu, jak tlampače hlásily, že každý desátý Čech bude zastřelen. Po dopadení parašutistů  následovaly popravy českých lidí. Opět vzpomínají, jakou hrůzu v nich budily denně zveřejňované seznamy popravených.

O roce 1948 mluví jako o převratu, jinak tuto dobu nenazvou. Na padesátá léta vzpomínají rozporuplně. Jako chudí lidé si polepšili, měli jistotu zaměstnání, postavili si rodinný dům, ale též vnímali politické procesy. Dokonce se osobně znali s několika lidmi odsouzenými k vysokým trestům za plánování protikomunistických akcí. Jeden ze zatčených byl tehdy odsouzený k trestu smrti (ten mu byl později změněný na doživotí a začátkem šedesátých let propuštěný), ostatní dostali mnohaleté tresty.

Jeden z těchto odsouzených byl po r. 1989 poslancem a vzpomínám si, jak mu tehdy Richard Sacher veřejně vyslovoval úctu, když pod nátlakem podepsal spolupráci s STB. Ptal jsem se rodičů, jací to byli lidé? (já jsem je též znal osobně, ale jen jako kluk a nyní již nikdo z nich nežije). V té době prý všechno mladí lidé mezi dvaceti až třiceti lety, snílkové a dobrodruzi. Nikdy však nikomu neublížili. Zato Mašíny mají rodiče za loupežné vrahy, kteří vraždili náhodné svědky svých činů.

Rodiče si uvědomovali i tehdy v padesátých létech, jak Stalin pevně drží naši republiku v zubech, že jakýkoliv odboj nemá šanci, jak později dokumentovali na případu Maďarska. Události z Maďarska 1956 si pamatují velmi dobře, já jsem prý akorát začínal chodit.

A měli kritické připomínky, jak pro nás, ani Maďary tehdy Američané a Západ nehnuli prstem.

Šedesátá léta pamatují jako léta uvolnění, přerušené okupací vojsk Varšavské smlouvy. Tuto dobu ostatně již docela dobře pamatuji i já, i když jsem ještě chodil do základní školy.

Též vzpomínají, ale to i já, jak pro nás tolik opěvovaný Západ a USA  opět nehnuli ani prstem. Samozřejmě s výjimkou emigrantů, ale my jsme byli ti nestateční, kteří zůstali ve své vlasti a pracovali, aby mohli žít.

Husákovská léta normalizace vnímají jako dobu nesvobody, ale relativního hmotného zajištění. Tady jsem se daleko více již bouřil já, protože jsem toužil cestovat, ale na rozdíl od našeho největšího komunistobijce Jaromíra Štětiny mi to nebylo dovoleno – tedy zakázáno. Byl jsem pouze v NDR a v Polsku, ale moje opětovné žádosti o návštěvu Rakouska a devizový příslib končily nepotvrzením místní organizace KSČ na mém pracovišti! Jaromír Štětina tvrdí jak bylo snadné cestovat, ale asi to bylo tím, že já jsem na rozdíl od něj nikdy nebyl v KSČ ani konfidentem STB.

Co k tomu dodat. Ať si to každý přebere podle svého svědomí.

Celá řada komunistobijců tvrdí, že nacismus i komunismus jsou v podstatě stejně zločinné režimy. Moji rodiče říkají, že ani represe v padesátých létech nejsou srovnatelné s Heydrichiádou! Jeden ze známých rodičů, který byl v Německu na nucených pracích vzpomínal na zážitek, kdy nepozdravil přesně podle předpisů tři německé výrostky a ti jej následně zmlátili a zkopali veřejně na ulici a němečtí občané je jen obcházeli.

Ještě k „hrdinství“ a „komunistobijectví“ některých dnešních mladých lidí, kteří se narodili po r. 1989. Vzpomínám si, jak při jedné ze soutěží Superstar byli soutěžící v rámci soutěže podrobeni tzv. nátlakovým výslechům. Nic se jim nedělo, jen tzv. vyšetřovatelé na ně stupňovali psychický tlak. A ejhle! Většina hrdinů Superstar se začala přiznávat i k „dloubání v nose“ a k tomu, co nikdy neprovedli! Kdo ví, k čemu by byli schopni přemlouvat svoji babičku a jak by se Ti ,, stateční,, zachovali , kdyby museli čelit opravdovému nátlaku a nebezpečí. Nic takového jim samozřejmě nepřeji, tím chci jen dodat, ono se to od klávesnice počítače hezky kritizuje a poučuje!

Kéž by tito dnešní mladí „hrdinové“ měli aspoň tolik odvahy, aby zakládali vlastní rodiny a vychovávali svoje potomky. Zatím se mi zdá, aspoň to tak vnímám ve svém okolí, že se jim do větších starostí a zodpovědnosti moc nechce.