Na sklonku válek v Sýrii vypukla v Česku válka o syrské sirotky. Možnost zviditelnění se v předvečer komunálních voleb vyburcovala české politiky k nebývalé aktivitě: Přijmout či nepřijmout 50 opuštěných dětí?
Jednoduchá otázka rozbouřila hladinu českého rybníčku natolik, až autorka myšlenky couvla a začala hovořit o dočasném přijetí dětí živořících v jednom z řeckých utečeneckých táborů. S dočasností a nedočasností máme bohaté zkušenosti. Věčnost soužití „Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak“ přetrvávalo 41 let. Dočasný pobyt sovětských vojsk po roce 1968 trval polovinu věčnosti.
A jak si představujeme dočasnost u dětí, které přežily martýrium válečného běsnění, dlouhý a dramatický exodus, aby opuštěné skončily v uprchlickém táboře. Vytáhneme je z táborového pekla a přemístíme do ráje, kde je bezpečno, dostatek jídla, sucho a teplo. Po čase, až získáme pocit, že jejich rodná země je bezpečná, je z ráje vyženeme do očistce válkou zničené a rozvrácené země. Po kolika letech se vrátí „domů“? Několik let na útěku, několik let u nás… Takto si opravdu ani křesťanskou ani nekřesťanskou pomoc nepředstavuji.
Války plodí války. Přijmeme-li děti, vypuknou další. O pohlaví a věk těch šťastných. Slyšel a četl jsem úvahy o chlapcích ve věku 12 až 17 let. Puberťáci a téměř dospělí mladí muži. Co zde budou dělat během pobytu na jehož konci čeká přesídleni do Sýrie? A bude je Sýrie vůbec chtít? Budeme je jen živit, šatit a ubytovávat nebo jim poskytneme nějaké vzdělání a jaké?
Nerozumím tomu. Pochopil bych přijetí 50 dětí, skutečně dětí. Smolařů, kteří se narodili v nesprávný čas v nesprávném místě a na konec zůstali na všechno sami. Dát jim vzdělání, druhou šanci, druhý domov. Ale to, o čem se hovoří, připomíná prázdné furiantské gesto. Ale ze Stroupežnického dramatu dobře víme, že furiantství se lehce obrací proti furiantům.
