Po 77 letech a opět podle šablony demarkační linie dělící koncem II. světové války Evropu na Stalinovu rudou říši a zbytek Evropy. Údajně nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Obávám se, že Rusko to právě zkouší.
V touze po obnovení vlivu v intencích Sovětského stavu koná. Krym a nepokoje na východě Ukrajiny vzdáleně připomínají Sudety. Kazachstán žádající o bratrskou pomoc, opět podobnost čistě náhodná. Cvičení ruské armády nejen v blízkosti ukrajinské hranice, ale také pobaltských států. Aktivity ruských tajných služeb vrcholících událostmi ve Vrběticích, hybridní válka, dezinformační kampaně a trpělivé budování pátých kolon nejen v bývalých satelitech bývalého Sovětského Svazu.
Proto nerozumím, naštěstí doposud jen verbálním, snahám o vystoupení z evropských struktur, Evropské Unie a Severoatlantické aliance. Prakticky jediné záruky demokratické budoucnosti České republiky, našich dětí a vnoučat. Nenechme si nasadit růžové brýle. Poučme se z potíží, do kterých zabředla Velká Británie ukončením členství v Evropské Unii.
Mnohonásobně silnější ekonomika a hluboce zakořeněné demokratické myšlení situaci nezvládá na výtečnou. Což teprve naše malá země. To není projev malomyslnosti, ale realistický pohled. Nepochybuji o tom, že bývalý bratr a mentor by nás nenechal padnout. Otázkou je cena, kterou bychom museli zaplatit. Nechci si ji ani představovat, tak bujnou fantazii nemám, ani domýšlet.
Dnešní (pře)globalizovaný svět nemá rád malé hráče. I na to poukazuje dnešek. Rusko jedná jen s administrativou USA. Pochopitelně. Evropě trvá příliš dlouho, než sjednotí svůj hlas. Mnohem déle než Pirátům získat souhlas členské základny s nějakým záměrem. Bohužel, takový je život. Rozhodně ne důvod k vystoupení, ale k cílevědomé snaze situaci zlepšit.
Zastánci ukončení členství argumentují postupným ztrácením suverenity. Jako ruský satelit bychom ji ztratili celou. Dříve narození si to pamatují, mladí se jich mohou zeptat. Konkrétní případy ukazuje publicistický cyklus České televize „Zašlapané projekty“ seznamující s nápady, projekty a vynálezy, které v dobách totality neměly spatřit světlo světa.
Má-li jakýkoliv kolektiv fungovat, tak jeho členové musí část vlastní suverenity odevzdat. Příkladem budiž fotbalový mančaft. Kdyby každý hráč hrál vlastní individuální hru, tak šance dát gól, či dokonce zvítězit by byla minimální. Jedině, že by také soupeř hrál stejným způsobem. Ale ruku na srdce, na takové utkání by se nedalo dívat.
Pokud se nám některé praktiky Evropské Unie nelíbí, musíme něco dělat. V první řadě se rozhlédnout, zda jsme osamoceni nebo je nás víc. V prvním případě je vhodné zamyslet se sami nad sebou. Ve druhém pak začít lobovat a snažit se o změnu. Osobně si myslím, že je nutné najít cestu, jak omezit moc úředníků. Nechce se mi věřit, že například stanovení velikosti klecí pro chov drůbeže, byl nápad politiků. Příkladů by se jistě našlo více.
Blíží se ideální příležitost nakročit ke změnám v podobě předsednictví Evropské unie od 1. července 2022. Na konci roku uvidíme, zda ji nepromarníme.
Já osobně pléduji za setrvání v nedokonalé demokracii před dokonalou totalitou. A to z jednoduchého důvodu. V totalitě bych nemohl beztrestně napsat a zveřejnit takovýto článek.
