V právním státě je výkon státní moci omezen zákonem. Stát, zastoupený zřízenými orgány, může činit pouze to, co zákon výslovně dovoluje. Občan je na tom lépe, může vše, co zákon výslovně nezakazuje.
Otázka zní, zda skutečně žijeme v právním státě. Otcové zakladatelé současné demokracie jsou přesvědčeni, že ano a s pýchou nadýmají své hrudi jako farizejští holubi. Pravda všechny nezbytné atributy právního a demokratického státu jsou zřízeny. Svobodně volený dvoukomorový parlament, nezávislý soudní systém zastřešený Ústavním soudem, vládu i prezidenta republiky dokonce voleného přímo občany. Ale také hydru byrokracie a legislativní smršť pozvolna rozleptávající důvěryhodnost v demokracii i demokratické instituce.
Jen pro ilustraci, jako poznámku pod čarou, několik pozastavení.
První u stavebního zákona a černých staveb. S neúprosnou pravidelností média informují o černých stavbách Stavebník staví bez řádného povolení, úřad si s ním dopisuje tak dlouho, až je stavba dokončena a užívána bez kolaudace. Nejčastěji příběh končívá dodatečnou legalizací stavby. Jsou jich desítky a stovky, možná tisíce. Jistě si každý vzpomene na některou ze známých kauz či ze svého bezprostředního okolí. Jedna z posledních má obzvlášť pikantní příchuť. Tuším na Pardubicku byla taková stavba legalizována a majitel dnes útočí na městský úřad, že parkové úpravy v sousedství jeho pozemku ruší jeho kruhy a byly provedeny v rozporu s územním plánem. Právníci mají co dělat a platnost přísloví „Pro dobrotu a žebrotu“ je opět potvrzena.
Skutečně musí být atributem právního státu neschopnost právo vynutit?
Druhé pozastavení u ilegální technopárty. Poslední dny letošního července, počátek klidného večera. Chyba lávky. Během několika hodin obsadí soukromé pozemky několik tisíc techno nadšenců, rozbalí aparatury a divoká jízda začíná. Samozřejmě nepovolená a neohlášená. Lidé žijící v okruhu 15 kilometrů mají po klidném spánku. Policie je na místě, ale pouze monitoruje. Přitom je nad slunce jasnější, že v zárodečném stavu bylo možné akci ukončit. Policejním vývěsním štítem je heslo „Pomáhat a chránit“. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že v tomto případě chránila technaře a ne spořádané občany. Vkrádá se nepříjemná otázka: Jak nás chce ochránit před skutečným nebezpečím? Například přijde-li několik tisíc běženců…
Občánku, a co teď? Skutečně musí být atributem právního státu neschopnost ochránit své občany?
Třetí a poslední pozastavení tentokrát u (na?) železničním přejezdu. Před pár dny uplynuly dva roky od tragické srážky Pendolina s kamionem na železničním přejezdu ve Studénce. Řidič nerespektoval výstražná znamení a na přejezd vjel. Od té doby čas od času televizní reportéři navštíví nějaký přejezd a natáčí reportáž ukazující auta i chodce, jak bez skrupulí ignorují nejen výstražná znamení, ale také závory. Objíždění spuštěných závor je oblíbeným adrenalinovým sportem mnoha motoristů. Jen zázrakem nepřibývá katastrof velkého rozsahu. Jen tu a tam vyhasnou životy pasažérů osobního auta a několik pasažérů vlaku přijde k lehkému zranění. Při dnešních technických možnostech je s podivem, že stát nedokáže nebezpečný zlozvyk vymýtit. Prostředky na to bezpochyby má.
Skutečně je právní stát natolik svázán právem, až se stává neakceschopným? Nebo je to ještě horší: Neznalost, neochota a nedostatek vůle lidské i politické strkat prsty do něčeho, kde neleží politické body?
