Nuda v Brně možná byla před 19 lety v době natáčení stejnojmenného filmu. Dnes o nudě nemůže být žádná řeč. O zábavu máme postaráno díky zákonodárcům. Potřebují jednat 23 hodin v celku, aby schválili program zahajované schůze.
Pandemický zákon řádně rozvířil nikoliv stojaté vody sněmovny. Hašení požáru na poslední chvíli umožnilo mimo jiné pronést, jistě jinak zajímavou, přednášku o včelách. Stěžejní zaměření novely míří na dva cíle. První tvoří svěřit ředitelům škol pravomoc změnit organizaci výuky až na 10 dnů v roce, vyžaduje-li to pandemická situace v jejich škole, tedy nikoliv plošně. Druhý pak dočasnost zákona, který v §22 ruší sám sebe k 22. únoru 2022.
V prvním případě vývoj pandemie naznačuje příchod rozšíření pravomoci ředitelů škol s křížkem po funuse. Oni sami (ředitelé) soudí, že novela měla přijít bratru o tři týdny dříve. Časové omezení platnosti zákona pak nedává vůbec žádný smysl. Až nastane obdobná situace, a ona jednou nastane, budeme horkou jehlou šít zákon nový?
Vyvolává to ve mně rozporuplné pocity. Vidím neochotu a obavy pustit něco z pravomocí dolů, a netýká se to jen ředitelů škol. Samozřejmě ruku v ruce musí jít i posílení odpovědnosti. Selský rozum našeptává, že méně pravomocí v centru moci přináší snížení potřeby státních úředníků. Ti disponují pravomocemi, ale zdá se, že nenesou žádnou odpovědnost. Vykukuje z toho nedůvěra ve schopnosti lidí v regionech a neopodstatněná důvěra ve schopnosti státních úředníků.
Jak jinak si vysvětlovat desítky ministerských a vládních pandemických opatření zrušených Nejvyšším správním soudem? A to i opakovaně? Každé ministerstvo i úřad vlády má vlastní legislativní obor. Jaká je kvalifikace jejich zaměstnanců? Nejen formální daná vzděláním, ale především schopnost zastávat vysoký úřad. Hojnost příkladů nalezneme i v jiném soudku. Prohrané soudní spory týkající se stavebního řízení související často i s kritickou infrastrukturou. Až příliš častou příčinou bývají formální nedostatky některého z dokumentů. Chybějící datum, podpis nebo razítko. Neschopnost v lepším případě, úmysl v horším.
Punc originality sněmovnímu jednání propůjčila demonstrace proti novelizaci pandemického zákona před budovou parlamentu. Ať žije svoboda projevu. To říkám bez posměšku, bez postranního úmyslu. Jsem hluboce přesvědčen o nutnosti pěstovat květinku svobody, nejen vyjadřování, aby nám neuhynula.
Déja vu kyvadla. Je-li příliš vychýleno na jednu stranu, po zhoupnutí se prakticky stejnou měrou vychýlí na stranu druhou. V totalitní době „matička strana“ dovolila jediné: Držet hubu a krok. Kdo nedržel, mohl zapomenout na kariéru, vzdělání a slušnou práci nejen pro sebe, ale i pro své děti. Není divu, že sametová revoluce způsobila až přecitlivělost na zásahy státu omezující některá práva a svobody. Ale žádná svoboda není bezbřehá. Což takhle demonstrovat proti pravidlům silničního provozu? Také omezuje právo řidiče jet tak, jak má právě chuť a náladu.
Málokdy a málo kdo si uvědomuje, že ruku v ruce s každým právem jdou povinnost s odpovědností. Svoboda projevu a vyjadřování nespočívá v plácání a papouškování nesmyslů. Dříve narození jsou oběťmi komunistického vzdělávání plánovitě rezignujícího na výchovu ke kritickému myšlení. Nicméně ani současné školství k tomuto cíli nespěje mílovými kroky. Oddaluje tak plnohodnotnou demokracii, která nespočívá pouze na vybudování demokratických institucí, ale mnohem více na demokraticky smýšlejících a jednajících lidech.
Dlouhá a trnitá cesta. Datuji-li počátek totality k okamžiku podpisu Mnichovské dohody, vychází na 50 let. Ještě pár let zbývá, doufám, že je nepromarníme tlacháním o programu parlamentních schůzí.
