Média přetékají nejrůznějšími floskulemi. K oblíbeným patří politická odpovědnost. Čas od času bývá nadřazována odpovědnosti trestně právní. Osobní odpovědnost je Popelkou z veřejného života zvolna mizející jako pára nad hrncem.
Nepotřebná sláma z vysloužilého slamníku dělala svého času vrásky na čele Janu Nerudovi. Básník a novinář se s nimi vyrovnal po svém, dnes učebnicovým fejetonem „Kam s ním?“, rozuměj se slamníkem. My občané třetího tisíciletí čelíme zcela jiným výzvám. I zdánlivě nepotřebné věci mizí jakoby samy od sebe. Potichu a nenápadně tak, že občas ani nepostřehneme, že nejsou, a co je horší, ani nám nechybí. Kupříkladu osobní odpovědnost.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozdává pokuty takřka na běžícím pásu. Tu 1,3 miliónu finančnímu ředitelství, onde 8,5 miliónu dopravnímu podniku, jindy 1,5 miliónu statutárnímu městu. Pokutovány jsou i mnohem menší organizace jakými jsou školy, zdravotnická zařízení a další. Většinou jde o pochybení v souvislosti s veřejnými zakázkami. Malá poznámka pro hnidopichy: Vše a mnohem více je k dohledání na webu ÚOHS.
Pokutovaný zaplatí pokutu, je potrestán a život jde dál. Nicméně v této souvislosti mě trápí jedna otázka: Z čehože viník vlastně zaplatil? Hospodaří podle rozpočtu a financován je z veřejných peněz (z cizího krev neteče). Rozpočet je postaven tak, aby mohl plnit úkoly, pro které byl zřízen. Nepředpokládám, že v rozpočtu existuje kolonka „Na pokuty“, pokud ano, tak propadám zoufalství.
Nemohu si pomoci, ale peníze použité k zaplacení pokuty musí někde chybět a daná organizace musí jejich úbytek řešit. Škola omezí výuku? Nemocnice zruší několik plánovaných operací? Finanční ředitelství sníží počet kontrol? Dopravní podnik sníží počet tramvají na linkách? Město omezí úklid?
Ale proč vůbec byla pokuta uložena organizaci? Organizace je právní pojem a ten chybovat nemůže. Chybu vždy udělá a zákon poruší konkrétní osoba a právě ta by měla nést osobní odpovědnost za produkty své práce a za chyby by měla být potrestána. Způsobila přece škodu. Nejde jen o vlastní pokutu, ale také o vícenáklady vynaložené na nápravu vzniklé situace.
Pravdou je, že zákoník práce příliš prostoru k potrestání nedává. Ale trest je až to poslední. Základní problém vidím v anonymitě chybujících úředníků nerespektujících platnou legislativu. Anonymita je pevná skořápka chránící úředníka před postihem. Že v úřadě není anonymní? Jistě, ale tam, jak je známo, ruka ruku myje.
A je zde ještě jedna, mnohem závažnější otázka. Proč úředníci chybují? Z nepozornosti? Špatné, ale dejme tomu. Z neznalosti? To snad ani nelze myslet vážně. Nebo dokonce úmyslně? Na to raději ani nepomyslet. Jenomže chyby tu jsou a není jich málo.
Nezbývá než věřit, že zákon o služebním poměru přinese lepší časy. Pokud vůbec jsou paragrafy něčeho takového schopny.
