Nedávno na mne padlo něco mezi splínem a depkou. Procházka mou hlavou ukázala příčinu: Jistoty. Ty jistoty, po kterých všichni toužíme a za jejich příslib jsme ochotni zaprodat duši ďáblu a do volební urny vhodit patřičný lístek.
Jistota, co je to jistota? „Muška jenom zlatá“, domeček z karet proměněný v rozvaliny letmým políbením slabého vánku. Jistotu historiků 19. století, že Troja a její hrdinové jsou výplodem fantazie antického básníka Homéra, obrátil v prach amatérský archeolog Heinrich Schliemann. Veden eposy Ilias a Odyssea zahájil v říjnu 1871 vykopávky a bájné město znovu spatřilo světlo světa.
Jeho průlomový čin ukázal, že starověké texty mohou být nejen literaturou, ale také popisem historických míst a událostí. A tak badatelé, inspirováni starozákonními texty, vyrazili po stopách tzv. biblických měst a začali je nalézat. Ninive, Nimrúd, Aššur, Ur a další. Archeologové jsou v současné době přesvědčeni, že jsou blízko lokalizace hříšných měst Sodomy a Gomory. Samozřejmě církev nese takové nahlodávání náboženských jistot s nelibostí.
Mnohem dál zašel Dan Brown ve svém díle Šifra mistra Leonarda. Spekulace o možných dětech Ježíše Krista pobouřila nejen křesťanské církve bez rozdílu, ale také muslimy. Ano, pouhá fabulace sjednotila věřící celého světa bez rozdílu boha či bohů, ve které věří, v zamítavém postoji k literárnímu dílu. Zpochybňování jistot probouzí silné emoce. Nemohu si odpustit malé srovnání s politickou situací v České republice. Hnutí ANO také sjednotilo všechny standardní politické strany do jednoho bojového šiku s cílem zlikvidovat nežádoucího vetřelce.
Odpor vůči změnám je starý jako lidstvo samo, táhne se dějinami jako červená nit lanovím britského Královského námořnictva. Bouře v poklidném rybníčku českého politikaření probrala zlenivělé sumce. Ruku v ruce, bez ohledu na propastné rozdíly svých ideologií a doktrín, jdou proti jednomu. Jenomže, světe div se, něco podobného potkalo také první kolo francouzských prezidentských voleb. Tradiční politické strany utrpěly krutou porážku, poprvé od založení 5. republiky generálem Charlesem de Gaullem v roce 1958, poprvé po 59 letech. Do druhého kola postoupil, spolu s kandidátkou extremistické (standardní politické) strany, kandidát hnutí En marche.
A tak se musím ptát, zda nenastává čas, aby politologové a politici ukončili dehonestaci nového fenoménu vstoupivšího nejen do české politiky? Hluboce analyzovat situaci a zjistit proč voliči opouštějí jistoty nabízené standardními politickými stranami a raději sází na nejistoty? Místo pomlouvání popřemýšlet, co dělají špatně? Nebo jsou skutečně tak bohorovní, až si neumí přiznat chyby a raději považují voliče za hlupáka, který neví, co dělá?
Čistě teoreticky za jedinou a nezpochybnitelnou jistotu bychom mohli považovat smrt. Nebýt renesančního básníka meditujícího ústy Hamleta, kralevice dánského (i v tomto státě bylo něco shnilého), zda je lepší „Být či nebýt?“.
