Palec na ruce si zaslouží naši úctu. Bez něj bychom jen těžko zvládali jemnou motoriku tak důležitou pro mnoho profesí, například chirurga. Nicméně ani sám palec netušil, jaké zbožštění mu přinesou první desetiletí 21. století.
Nedávno jsem si v jedné z mála klasických kaváren pochutnával na vídeňské kávě a povšiml si mladíka se slečnou, sedmnáct, možná osmnáct let. Pravděpodobně středoškoláci. Seděli u stolku pro dva, před sebou patrně čaj a v rukách nepostradatelné inteligentní kamarády. Pohledy soustředěné na displeje a palce tančící kvapík při prohánění dat. Pro sebe navzájem neměli ani pohled, ani slovíčko.
Zarazilo mě to. Že by si neměli co říct nebo si už všechno řekli? V jejich věku jsem také holdoval kavárenskému životu, nejlépe ve dvou. Měli jsme oči jenom pro sebe, flirtovali, povídali si o všem možném i nemožném, smáli se hloupostem. Pravda, my neměli mobilní telefony a v sedmdesátých letech minulého století byla nouze i o pevné telefony. Nebyly v každé domácnosti.
Pravděpodobně jsme toho věděli o světě mnohem méně než dnešní omladina, ale jsem přesvědčen, že jsme toho věděli mnohem více o sobě navzájem. A zdůrazňuji: O sobě nikoliv na sebe. Dnes je všechno jednodušší. Přijde esemeska: Rozcházím se s tebou. My si všechno museli vyříkat z očí do očí, příjemné a samozřejmě i to nepříjemné.
Zkrátka World Wide Web ruku v ruce s mobilními technologiemi, div divů, že jim stále říkáme mobilní telefony, změnil radikálně celý náš vezdejší svět. Pravděpodobně ani nejsme schopni rozpoznat všechny konsekvence přinášené rychlým vývojem. Nedá mi to, abych neparafrázoval jednu propagandistickou floskuli: Žijeme v době, kdy pozítří znamená včera.
Jednu daň za pokrok už platíme a myslím, že hodně vysokou. Ztrácíme schopnost spolu hovořit. Čím překotnější rozvoj komunikačních technologií, tím menší schopnost promluvit si z očí do očí a nemyslím tím chatování. Za povšimnutí stojí jeden fenomén. Objeví-li se problém, tak ho neřešíme, ale musíme ho „vykomunikovat“. Příšerné slovo. Proč ne projednat, probrat, vysvětlit si, promyslet to, dohodnout. Pánové Karel Čapek, Jan Werich nebo Miroslav Horníček by jistě z rukávu vysypali další desítky krásných českých sloves přesněji vyjadřujících, co je třeba udělat.
My to jednoduše vykomunikujeme. Páry ukončují svůj vztah i lásku esemeskou. Politici také nejsou schopni spolu hovořit a řeší věci vzkazy přes média. Možná, že právě v tom spočívá význam slovesa “vykomunikovat“ a do výkladového slovníku jazyka českému můžeme k tomuto heslo zapsat: Posílat si s někým vzkazy prostřednictvím třetích osob či institucí…
