Neotřelé nápady Andreje Babiše rozpalují členy standardních politických stran až do běla. Vida rudě zuřivě útočí jako býci vydráždění pohybem červené mulety v ruce torera. Společná je jim bezhlavost, otázkou je, zda také osud.
Jedna z posledních myšlenek ministra zacílila na parlament. Hovoří o snížení počtu členů poslanecké sněmovny na polovinu v zájmu vyšší efektivnosti jednání. Samozřejmě vyvolala velkou nevoli a mnoho podrážděných reakcí. Je to ryzí populismus, omezení demokracie, omezování svobodné diskuze, cesta k většinovému volebnímu systému, autokracii apod. Dokonce jsem zaslechl něco o cestě k severokorejskému modelu.
Máme skutečně příliš mnoho poslanců? Anebo naopak příliš málo? Zkusme si odpovědět porovnáním se sousedy cestou počtu obyvatel na jednoho poslance:
| Stát | | | | |
|---|
| Česko | | 200 | | 200 |
|---|
| Slovensko | | 150 | | 291 |
|---|
| Maďarsko | | 199 | | 246 |
|---|
| Rakousko | | 183 | | 227 |
|---|
| Polsko | | 460 | | 126 |
|---|
| Německo | | 630 | | 82 |
|---|
Počty obyvatel: http://www.mapaevropy.com/stredni-evropa
Počty členů dolních komor parlamentů: Wikipedia
Již první pohled přináší několik zajímavostí. Máme méně poslanců než nejbližší sousedé s řádově stejným počtem obyvatel. Bývalé státy východního bloku mají poměrně mnohem více poslanců než my. Rakousko jich má také více, ale ne o tolik. Přímo opačná situace je u velkých států, ty vystačí s podstatně štíhlejšími dolními komorami. Polský Sejm je štíhlejší o 40% a německý Spolkový sněm dokonce o 60%.
Pravděpodobně budu za svůj názor peskován, ale mám pocit, že omezení diskuze by českým poslancům prospělo. Čas od času nakouknu do sněmovny okem televizní kamery, abych zjistil, že vše běží ve svých, zaběhnutých kolejích. Vzájemné urážky, propíraní osobních animozit, občas vztyčený prostředníček a vzájemné obviňování ze lhaní. Lhaní, to je kapitola sama pro sebe. Dva ústavní činitelé se navzájem obviní ze lži. Logicky nám z toho vypadne, že jeden z nich je lhář. A lže-li jeden…
V konečném důsledku ani tak nejde o počet poslanců a dokonce ani o kulturu parlamentní debaty. Hlavním úkolem poslanců je vytvořit v České republice legislativní prostřední umožňující slušný a klidný život všem obyvatelům a podnikatelům. A to se jim bohužel nedaří.
Ke každému zákonu množství výjimek, myriády pozměňovacích návrhů schopných udělat z dobře míněného zákona života neschopný paskvil. Už i právní kanceláře musí být specializovány, protože nejsou schopny obsáhnout českou džungli paragrafů. K tomu zákopová válka mezi opozicemi a koalicemi. Říká se, že politika je umění možného. Politici však připomínají děti v mateřské škole, které když mají pocit, že jim někdo ubližuje, utíkají za paní učitelkou žalovat. Poslancům paní učitelku nahrazuje Ústavní soud. Opozice utíká pod jeho ochranná křídla takřka pokaždé, když je schválen zákon, který se jí nelíbí. Nu a pak si všichni stěžují, že Ústavní soud si hraje na třetí komoru parlamentu. I když ho do této role pasují oni sami.
Osobně se domnívám, že většinový volební systém je do určité míry spravedlivější. Není v něm prostor pro neplnění předvolebních slibů s odkazem na koaliční strany. Na druhé straně mám z něho strach, speciálně v českém prostředí. Nevěřím ani standardním politickým stranám. Mnohé sněmovní výroky, a to napříč politickým spektrem, naznačují až přehnaně důsledné využívání prakticky neomezené moci. A ta, jak známo, chutná.
Těším se na dobu, kdy si vládní a nevládní politici přestanou jít po krku. Společně budou hledat tu nejlepší cestu nelehkými časy. Optimální řešení nesnášejí extrémy, což může vadit jak některým politickým stranám, tak některým politikům.
