Rozsviť... Je tu tma.

Je  opět pondělí ráno, ranní pondělí. Budíky a močové měchýře nás staví před realitu vstávání. Někdo musí ven, někdo musí zůstat doma. Zase začíná koloběh, lidoběh, časoběh. Lidská terorie relativity důležitosti vnáší chaos do kosmického řádu člověka. Vytržen z kořenů ztrácí pevnou půdu pod nohama a je zavalen bahnem.

,,Rozsviť, prosím, je tu tma." říkám manželovi.

Světlo působí na lidskou psýché blahodárně, byť je z elektrárny.

Cvak.

...

Kolik zvuků doprovází ranní činnosti?

Šustění peřin. Tekoucí voda. Cvakání vypínačů, zapínačů, spínačů. Mlasknutí polibku, který sepne dotykovou plochou oba organismy. Možná v těle zašumí vypuštění hormonů z různých chemiček do krevního řečiště. Srdce tepe a dech vane.

Zapínání tašek, zipů, knoflíků...

,,Mami, drž mi palce, dnes píšeme."

Klíče.

,,Ahoj!" A dupot po schodech dolů. 

Zůstaly po nich talířky a hrnky.  Vůně.

Zůstaly mi myšlenky na ně, jejich tváře a gesta, pohyby. Jsou ve mně jejich obrazy. Těším se, až se vrátí. Domů.

Bezzvukový pohled do očí sepne duše. Prolne je...

Milý Antonio, měl jsi pravdu, že to důležité je očím neviditelné. To je totiž v hloubce našeho nitra. To je naše světlo v temnotách a to, co nás drží na nohou. Myšlenka, která přeje životu.

Na jednom serveru čtu, že procento nejbohatších bude vlastnit zbylých devadesát devět procent. Lidí. Lidí? Dá se člověk vlastnit? Jeho tělo ano. Ale člověk není jen tělo.

Protestuji. Hloupé řeči. Humbuk. Zvuky a hlasy, které nás vyprovází do temnot dne. Jsme polapeni sami sebou.

Ale máme ještě právě to své nitro. Tam vše začíná. Odtud se šíří kosmický řád. Tam jsou naše kořeny. Svoboda  je vlastně paradox. Dokud budeme v sobě pevně stát, dokud budeme mít kontakt z očí do oči, nemůže nás nikdo vlastnit.

S fotoaparátem v rukou hledám v oknech skulinky světla. Ráda fotím světla lamp. Jsou jako příslib svítání v naších duších. 

Čas pokročil.

S mírným rachocením vytahuji rolety. I přes tu šeď lze tušit slunce. Ještě něco je normální.