Magorovo podzimní požehnání

Miluji podzimní svítání, úsvit v oparu, kdy je slunce zastřené jakoby hebkostí andělských perutí, kdy je milosrdné už světlo rozprášeno v milion částic v milosrdné ještě tmě.

Bytem se šíří vůně podzimního švestkového koláče posypaného mákem.

Čekám, až se Miki vrátí ze sobotní brigády, dělám zázemí.

Koukám na Profesionály a vzpomínám na strejdu, když ještě žil. Byl to chlap hezký jako Bodie. Pracoval na kriminálce a přál si červené porche, aby naštval komunisty.

V duchu píšu svatému Pavlovi dopisy, zase se mi o něm zdál sen, a tak píšu neviditelná slova a navlékám je do vět na šňůrku jako korálky růžence, korálky z uzrálých a puklých plodů vodních kosatců a z černých kuliček bezu. Píši je na barevné listy a vítr je rozfoukává.

Doletí k tobě, svatý Pavle, nedoletí... ?

Nevím.

Dělám zázemí, píši v duchu dětem, rodině, známým, světu... Co list, to požehnání, prosby, vděk, radost...

A listy se vznáší. Doletí, nedoletí... ? Věřím, že myšlenky požehnání mají smysl. Když se dívám na podzimní zlaté listí, je to, jakoby se sypalo na zem slunce.

Sáhla jsem po Magorských modlitbách:

Kdybychom uměli být sami

jenom se svými modlitbami

ale je Bože je mi líto

modlit se nemůžu neumím to

přece mou prosím neodmítej

oraci stručnou: miluji tě!

Milý Magore, tys nám vyprosil mnoho požehnání... a vytrpěl sis toho dost, kalich hořkosti jsi vypil až do dna.

Ale věřím, žes odpustil.

Jako i já odpustila.

Jsem šťastná...

Miluji!