Hřbitov plný ladoněk

V tomto počasí, v tomto neútulnu je čas udělat si pořádek ve fotografiích. Jít do hloubky i zpětným poznáním míst, která jsem fotografovala. V dnešním blogu se vracím do dubnového Měřína. Ano, Měřín  u D1.

Měla jsem trochu nechuť nebo i obavu zveřejňovat své fotografie. 

Jeden náš známý, Vojta Z., má zkušenost s místním fotoklubem, který ho milostivě přijal do svých řad, až po té, co si koupil zrcadlovku.

Tu svoji jsem věnovala synkovi, kterého také baví fotografování. Je více technicky založený.

Já zase fotografuji více pocitově. S maminkovsko-ženskou pointou... :-)

V posledním čísle Respektu jsem však v článku o instagramu přečetla - cituji:

Fotografie byla jeho (K. Systroma) vášní už od dětství. Když se jí vydal studovat  v roce 2005 na stáž do Florencie, pořídil si nejlepší fotoaparát, jaký si mohl dovolit. Na místního učitele to však udělalo pramalý dojem. "Musíš se naučit mít rád nedokonalost," řekl mu prý a místo drahého foťáku mu do ruky vrazil levný plastový fotoaparát Holga...

A tak povzbuzena tímto textem i morální oporou Marka Trizuljaka i paní Ivy, která na motivy mých fotografií tvoří krásné přírodní, nedokonalé misky a další kousky z porcelánu, či keramické hlíny, zde "otiskuji" své fotografické vzpomínky s osobním kontextem. Jsou to fotky srdeční, a je jich plná náruč, jsou z doby kdy jsem dostala silné prášky, v době koronavirové a karanténní, v čase odkládání a očekávání operace,  odevzdání všeho do vyšších, láskyplných rukou, fotografie plné radosti z toho, že smím fotit, alespoň chvíli. Pro mě byly tyto časy okamžiky naprostého klidu a zatím i nadále jsou.

V Novém zákoně svatý Pavel píše: že máme poklad víry v nádobě hliněné.

Možná fyzično dává tvar naší víře, možná víra proniká naším fyzičnem. Možná tím, co vidíme, myslíme, píšeme, fotografujeme... prokvétáme, prorůstáme, vnitřní se otiskuje zvenčí, naše křehkost krásní, a život prorůstá prasklinami na povrch.

Jako ladoňky mezi hroby.

I TA  BOLEST MŮŽE ZKRÁSNĚT...

KÉŽ JSME JAKO LADOŇKY...