Povodně jako trest za lidskou zpupnost?

V posledních letech nás stíhají povodně se stále většími a tragičtějšími následky. Není roku, aby nebyly lidské oběti. Materiální škody jsou mnohamilionové. Po každé takové pohromě se hodně mluví o potřebě protipovodňových opatření: budování záchytných nádrží a suchých poldrů, zakládání alespoň vsakovacích travních pásů v zoraném svažitém terénu, revitalizaci horních toků řek a potoků, čištění vodních koryt, úpravách břehových porostů, o dodržování doporučených osevních postupů v místech ohrožených vodní erozí atd. atd. Voda opadne a ... ?

Jsme nenapravitelní optimisté. Když se mluvilo o stoleté vodě, tak jsme byli dlouho přesvědčeni, že opravdu přijde jen jednou za sto let a když byla vloni, tak už ji nezažijeme. Pětisetletá voda tu už taky byla a letos na některých místech prý tisíciletá. Jsme tedy po letošku za vodou?

Některá protipovodňová opatření jsou navrhována v projektech komplexnch pozemkových úprav, které jsou postupně, za státní peníze, zpracovávány pro jednotlivá katastrální území. Někteří vlastníci zemědělských pozemků to vítají, jiní odmítají. Když už je takový projekt schválen a nově navržené uspořádání vlastnických vztahů zapsané do katastru nemovitostí, bylo by ideální, aby se přednostně realizovala navržená protipovodňová opatření. Většinou jsou na vhodných místech navrhovány suché poldry, což je z pohledu laika něco jako rybník bez vody, zarostlý trávou. A když přijde velká voda, tak ji zadrží. Pozemek suchého poldru je v mezidobí používán jako každá jiná louka.

Po letošních jarních povodních na Moravě proběhla tiskem snadno přehlédnutelná zpráva, že prý se v zaplavených oblastech měly budovat suché poldry, ale protože s tím někteří vlastníci zemědělských pozemků nesouhlasili, nic se neudělalo a voda si zase vzala své. Ti nesouhlasící majitelé prý v zaplavovaných vesnicích nebydlí a tak je jim to jedno. No nevím, možná je to pravda a lidem je opravdu jedno, že další povodeň zase bude mít tragické následky. Proč ale, když se zpracovával projekt, nepožádali o posun svojí držby mimo navrhované suché poldry? Vždyť jistě místní, povodněmi postihovaní, by rádi vyšli takovému požadavku vstříc a svoje pozemky směnili.

Děsivá situace zaplavených měst a obcí se jakoby stále častěji opakuje. Kdysi se zpívalo, že poručime větru dešti a rozorávaly se meze, rušily polní cesty, kácely aleje a remízy. Zorňovaly se louky i pastviny, bez ohledu na konfiguraci terénu, zkušenosti předků a zdravý rozum. Gigantické zemědělské stavby socialismu, velkovýkrmny, skladové haly, mechanizační střediska i sídla administrativy, se stavěly nejlépe na rovné a kvalitní orné půdě, aby se následně při plnění příslušné výměry náhradních rekultivací zlikvidovaly poslední zbývající meze, remízy, a polní cesty s alejemi. Však ono to nějak dopadne. Procenta zornění se musela dodržet. Povodně v té době asi příliš nebyly nebo se o tom nesměli lidé dovědět. Pokud pamatuji, ani v novinách, ani v rozhlase, ani v televizi nebyla zmínka.

Nastala doba, kdy příroda vystavuje účet. Za razantní regulaci vodních toků, za výstavbu sídlišť v záplavových oblastech, za zanesené vodní nádrže a koryta řek, za zlikvidované meze a remízy, za rozorané louky a pastviny, za "poručíne větru dešti". Jsme bezmocní? Poučíme se konečně?

Nová vláda má hned od začátku k řešení závažný a finančně náročný úkol: postarat se o optimální a rychlé zabezpečení před povodněmi. Větru a dešti se poručit nedá.