Plíživé nasírání

No jo, mohlo by mi to být jedno, v mém věku ... Ale ne, není! Moje rodina nevymírá, i když produkuje jen tolik potomstva, o kolik je schopna se sama postarat. A takových je v našem státě asi zatím většina.

Poslední dobou, možná jsem vztahovačná, se cítím být ze všech stran bombardována jakousi podivnou, snad reklamní, či jen přesvědčovací, ale z mého pohledu nátlakovou kampaní, která mne má přesvědčit, že jsem primitivní, lakomá, bezcitná, zbabělá a navíc i neochotná odčinit svůj prvotní hřích, kterého jsem se dopustila časem a místem svého narození. A měla bych se kát, obléci hrubou kutnu, zbavit se svého majetku a cestou do zatracení srdečně vítat migranty z celého světa, kteří, na rozdíl ode mne, časem a místem svého narození, získali nárok na všechno.

Nebo se snad mýlím? Zdá se mi to? Špatně si vysvětluji, špatně chápu, slova různých sociologů, arabistů, historiků, performerů, aktivistů, dokonce i premiéra a ministra vnitra? I "mluvící hlavy" se na mne z televizní obrazovky ofrňují a káží mi zaujmout optimistický, všeobjímající a vstřícný přístup ke každému, kdo neměl to štěstí jako já.

Poznámka na konec: Bydlím v obci, kde je v provozu tzv. uprchlické ubytovací centrum a nevidím v tom žádný velký problém, zatím. Možná to bude i tím, že jsem, dávno tomu, bydlela na strahovských kolejích a tam bylo "multikulturno" odjakživa.