Konvertité

Každého z nás v životě potká okamžik, kdy se musí rozhodnout. Často se chováme jako Buridanův osel a vlastní nerozhodnost nám nastraží past: Přijde někdo, kdo s úsměvem a laskavostí nabídne řešení; je to krásné, je to milé, je to pohodlné a zodpovědnost za výsledek našeho konání přebírá jiný.

Člověk je tvor společenský a většinou má potřebu vyhledávat lidi s podobnými názory a zálibami a družit se s nimi. Tak vstupuje třeba do spolku zahrádkářů, včelařů, šachistů, fotbalistů, turistů, skautů, sokolů, komunistů, socialistů, prostě klubů, politických stran, církví a jiných zájmových sdružení. Pokud je v dobré kondici a schopen být rovnocenným partnerem ostatním členům, zůstává závislým jen v míře sebou  samým stanovené.

Je-li však oslaben, psychicky nebo fyzicky, prostě má-li mindrák, chándru nebo beďara na nose, cítí-li  se nějak společensky méněcenný, je to průšvih. Takový nešťastník, aniž by si to v plném rozsahu uvědomoval, zavěsí se na svého dobrodince celou svou myslí a podřídí ji, více či méně, mysli jeho. Je spokojený, neboť našel svého guru.

Pro jiného je otázka začlenění do nějaké komunity záležitostí módy, chce být in, nosí se to, členem je někdo zajímavý, známý, slavný. Ztotožnění se s módním společenstvím, může být v určitém věku i pubertální vzporou proti autoritám. Ještě před čtvrtstoletím například některé děti komunistických funkcionářů, zvlášť ve velkých městech, vstupovali do církví, nechávaly se křtít a pilně navštěvovaly bohoslužby, aby naštvaly své politicky angažované rodiče. Opačné případy, "pokroková" politická angažovanost, byly častější na venkově.

Už mezi malými dětmi můžeme odhanout, které bude v pozdějším věku tíhnout ke konverzi a vyhledávat bezpečí u nějakého průvodce životem. Jsou to ty, které, ač často velmi bystré a inteligentní, potřebují každý svůj výkon mít ihned dodatečně potvrzený autoritou. Všechno co dělají končí otazníkem a  potřebují následně slyšet to obligátní "je to dobře", "tak to není" nebo "je to špatně". A podle toho pak postupují  ve svém momentálním konání o krok dál.

Některé z nich se později "chytí" party, jiní církve, politické strany nebo autoritavní sekty. Tam totiž  dostávají jednoznačné odpovědi na své nejisté otázky a tím i nezbytnou dávku člověčí spokojenosti. Pokud mají to "štěstí", že jimi preferovaná komunita má svoje pravidla sepsaná v nějaké, členy nezpochybňované "svaté" knize, která je navíc uznávaná jako jediný správný návod k životu, bez rozmyslu konvertují.

Abych předešla rozhořčeným poznámkám odborníků, podotýkám, že jsem jen laik, kterému je smutno, když vidí své známé, dříve svobodomyslné lidi, omámené píšťalkami různých krysařů.