Pro zdravotně handicapovaného člověka může být asistenční pes velkým dobrodiním. Je nejen pomocníkem při úkonech, které jsou pro zdravého člověka bezproblémové, ale je i věrným přítelem, neremcajícím, obětavým a vždy dobře naladěným.
Vodící psi, kteří pomáhají nevidomým, již byli našimi zákony vzati na milost a mohou vstupovat i do míst ostatním psům zakázaných - snad to vydrží i v politicky korektním prostředí se stále vyšší počtem imigrantů, doufejme. Zato psi asistenční, pomáhající fyzicky handicapovaným občanům, zatím zájem u našich parlamentníků nevzbudili. Chybí snad osobní zkušenost s fyzickou nemohoucností?
Náklady na jednoho asistenčního psa do doby, než může být předán "do služby", prý činí cca 200 tisíc korun. Nevím, je-li to tak správně, někde jsem to četla a věřím tomu. Na rozdíl od "vodícího" psa, na kterého stát přispívá, "asistenčnímu" psovi tento statut přiznán nebyl, je veskze mimo zákon.
Ještě pořád jsme velmi liberální společnost. Fungují u nás různé neziskovky a podobné podivnosti, sosající ze státního rozpočtu a evropských "dotací" peníze na kdejakou vymyšlenost - například začleňování začlenění se bránících, či vzdělávání vzdělání odmítajících. Tak proč se u nás konečně nenajde osvícený a razantní politik, který by svým méně chápajícím spolupolitikům ozřejmil, v krajním případě i za pomoci několikadenní fixace končetin, že financování asistenčních psů z veřejných peněz je žádoucí, včetně všech právních aspektů stejných, jako u psů vodících.
Vyspělost společenství se prý nejlépe pozná podle toho, jak kvalitně se stará o své nejslabší členy.
Když si člověk uvědomí, že dnes si ještě životem tančí a už třeba zítra jím může projíždět na invalidním vozíku, myslím, že stojí za to se i nad takovou situací občas zamyslet.
