Život na vlásku Michala Viewegha

Možná jsme zaregistrovali v médiích minulý měsíc, že málem zemřel přední Český spisovatel, Michal Viewegh.  

JAK TENKÁ JE NIT ŽIVOTA ?J.Z.2013

Jeden z mála opravdu úspěšných autorů českých bestsellerů, známý po celém světě utrpěl perforaci srdeční aorty a málem vykrvácel. Přesto našel dost síly, ještě chvíli bojovat o svůj život, z posledních sil si dokázal přivolat pomoc a podařilo se. Lékaři po čtyřhodinové operaci zachránili jeho život.
Pamatuji se, jak kdysi, snad před deseti léty Michal Viewegh soukromně zaplatil reklamu umístněnou v Pražském metru. Bylo to rok před vydáním knihy Případ nevěrné Kláry a  úryvky textů na reklamních panelech vypadaly jako dopisy ztracené lásce, jejichž umístnění v metru si zaplatil bohatý zamilovaný podivín. Kdo ale nelitoval času si ty texty přečíst, zjistil, že jsou plné vroucího citu milujícího člověka. I kdyby to byl jinak blázen.

Když o pár let později Italové zfilmovali případ nevěrné Kláry, kdekdo se v Čechách divil, proč zfilmovali českého autora. Česká veřejnost tehdy ještě nechápala Vieweghovu zahraniční popularitu.

A přišla celá řada dalších, dobrých Vieweghových děl…

Když se zpráva o jeho stavu komunitou lidí co píšou rozkřikla, byl Michal Viewegh ještě na operačním sále a nikdo nevěděl, jestli operaci vůbec  přežije. Obvykle si v takových chvílích zapamatujete, kde jste byli. Já jsem se  zrovna mordoval se zámkem dveří svého auta, které ne a ne se otevřít. Vždycky v takovýchle chvílích přestanou mít maličkosti význam a člověk řeší důležité věci. A tak jsem vytáhl z bundy malý notebook a šel jsem si sednout na rohu na něco teplého k pití a napsal jsme pár známým. Když jsem se o pár hodin později dozvěděl, že potvora zubatá tu přetahovanou o život  Michala Viewegha tentokrát nevyhrála, ulevilo se mi.

A tak jsem šel a sáhl do kufru auta, do krabice, mezi vánoční výzdobu. S okrasnou vánoční svíčkou kterou jsem našel, jsem pomalu prošel mezi spoustou Čechů, jež tu byli na vánočních nákupech a  nic netušili, courajíc se po Drážďanském Altmarktu. Došel jsem až do kostela vzadu za tržištěm. K překvapení pana faráře. Ten vevnitř připravoval mši a asi ho trochu udivilo, že mně tu vidí. Jsem tu známý jako zapřísáhlý ateistický neznaboh co se s ním chodí hádat. Kdysi to bylo proto, že jsem z něj tahal jeho překrásné zachovalé staré Volvo, později jsme mnohokrát zkřížili kordy filozofie na téma toho, jestli Ježíš vůbec je a  jestli náhodou nepatří na seznam válečných zločinců za to, kolik válek dopustil.

Netvrdím, že bůh není. Nemůžu to tvrdit.  Vždyť to nemůžu vědět jistě. Co už mi ale za čtyři desítky let došlo, je to, že víra  v boha je pro miliardu lidí na téhle planetě důležitá. Dává jim víru a naději. A tak se s panem farářem vždycky přeme umírněně, abychom se nedotkli zranitelného nitra jeho věřících.

Když mně pan farář viděl posmutnělého, pochopil, že i já sem můžu najít cestu a můžu mít důvod. A tak na nic se neptal.

A tak jsem svíčku, která se sem svojí oranžovou barvou ani moc nehodila, dal mezi ty ctnostně bledé a zapálil ji. Zapálil jsem ji za člověka, jehož život pořád ještě visel na vlásku. Za život někoho, koho si vážím. A pomyslel jsem si, že sice ten nahoře asi neexistuje, ale možná jsme mu všichni trochu dlužní.

Děkuju Ježíškovi, že  mi na vánoce vrátil Michala Viewegha.

Jan Zíma