Ten kdo píská na píšťalku.

Nahrávky rozhovorů s kolegy, které pořídil a koncem roku zveřejnil Libor Michálek, rozproudily ohnivou diskusi na téma České politické korupce.  Tyto záznamy byly překvapením...

ZÁZNAM BĚŽÍ .

Libor Michálek si nahrával rozhovory se svými kolegy možná pro případ co kdyby, a nakonec na ono "co kdyby" i došlo.

Stal se tak poté, co poskytl záznam médiím "bubeníčkem" . Člověkem, který do celého světa vykřičel, že objevil nepravost. Ve Spojených státech se takovému člověku říká whistleblower. Na jednu stranu je osobou váženou, na druhou, vždycky na něm ulpí trocha špíny. Buď té vlastní nebo té, co je na něj házena. Whistleblower nikdy není anonymní a vždycky se dostává pod drobnohled veřejnosti. Díky whistleblowerům se v minulosti dočkala Amerika pozitivní katarze v podobě Watergate, Moniky Lewinské, či lží Bushovy administrativy o neexistujících WMD (zbraních hromadného ničení) v Iráku o nichž tento nepopulární Americký prezident lhal, že tam jsou.

Podezření, že se na Drobilově ministerstvu skutečně nějaký neřád děje, bylo na světě a dalo by se domyslet, že je správné říct to nahlas.

Jenže pískání na poplach v případě Libora Michálka má několik drobných vad. Trochu působí dojmem, že to náš muzikant dělá kvůli kariéře. A také, co do efektu, i vzniku. Ať už chtěl, nebo ne, podařilo se mu mediálně sestřelit pravděpodobně první novodobou vládu, která s tou korupcí něco začala dělat. Jak už novými zákony, tak změnami v práci Policie.

Kdyby něco takového udělal za Stanislava Grosse, ani by do té redakce Mladé Fronty s nahrávkami na CD nedošel, za Miloše Zemana by dveře jeho kanceláře vyrážela zásahová jednotka, stejně jako v IPB. A to, že je Petr Nečas první polistopadový premiér, co zastává korektní a slušnou politiku,  už dneska nezpochybňují ani jeho zarytí kritici.

Další vadou na kráse pískajícího pana ředitele je médii opomíjený fakt, že nahrávky vznikaly daleko dřív, než došlo ke schůzce s Radkem Johnem, který nahrávání sám doporučil. Samostatnou věcí je, že takto pořízený záznam, se u soudu nebere jako důkaz. Nepořídila ho totiž nestanně Policie, u níž je záruka, že nebude se záznamem manipulovat. Pokud záznamy začaly vznikat ještě dřív, než se měly ony skutečnosti začít dít, hovoří to spíš o snaze pana Michálka kompromitovat kolegy, případně ministra Drobila.

Dá se jen spekulovat, kolik stovek či tisíc hodin záznamu vzniklo, než se něco kompromitujícího dalo vybrat. Ale nespekulujme.

Bohužel se dostáváme k dilematu, co je poctivé bubnování a co již plánované udavačství a vydírání kolegů.   A skutečná hranice mezi těmito pojmy, je velice tenká.

Neumím si představit, že si mne můj kolega, který se mnou pracuje v kanceláři nebo chodí na oběd, denně nahrává. Trpělivě, s pečlivostí technika od Policie. Proto, aby tento budoucí "Velký bratr" na mně jednou, třeba časem, to "kompro" měl.

Je jasné, že ti, kdo budou od nynějška s Liborem Michálkem spolupracovat, budou prožívat krizi důvěry v to, co dělají.

A s kým...