Nepamatuji se, že bych, snad krom ůnosců a vrahů dětí, zažil horší zločince, než jsou stalkři. Lidi, jejichž jediným smyslem života je ničit Vaši pověst, život, a pocit vlastního bezpečí.
A je opravdu skličující, jak málo zastání před zákonem mají oběti této trestné činnosti u nás doma. Lidi, kteří se dostávají do sociální izolace, protože je stalkr pod mnoha identitami pomlouvá na internetu, lidi kteří se musí bát o svůj život, přijdou kvůli tomu o práci, jsou udáváni Policii a úřadům pro kdejakou pitomost, a v těch nejhorších případech je jim vyhrožováno vyzabíjením rodiny.
Nemyslím si, že by za tento stav nutně musela být zodpovědná Policie, nebo justice. My na to v čechách prostě nemáme zákony.
V časech, kdy tak často dochází k tomu, že stát pod myšlenkou harmonizace s Evropským právem, často přijme do naší legislativy kdejakou hloupost, by se snad naši zákonodárci mohli poohlédnout například do Německa, či Británie, kde je ochrana obětí této trestné činnosti na vysoké úrovni.
U nás tomu tak zatím není.
Dovolím si citovat jeden příklad.
Jde o příklad recidivisty Emila Mikuly. Sám jsem zastáncem myšlenky, ža lidem se má odpouštět a zapomínat. Dokonce na tohle právo myslí i ústava mnoha zemí západního světa. Ale nemyslím si, že by tohle právo měli mít lidi, co tyhle činy pravidelně opakují. Jako i pan Mikula. A tak po dlouhá léta pronásledoval sousedy, životní partnerku a některé lidi co znal. Popravdě řečeno, na vidle zákona si trochu víc naběhl jen jednou, před zhruba třemi roky. Když někoho večer hodinu sledujete, vyhrožujete mu zabitím, on z toho místa nemůže odejít a nakonec do něj zkusíte vrazit starý nůž tak se nesmíte divit, že se brání a pak zavolá policii. A asi - patříte do vězení. V tomto případě před necelými třemi lety, Policie i justice zafungovaly jak měly a pan Mikula skončil na skoro rok ve vězení. Jenže ouha.
Není rok trochu málo za pokus vraždy a celoživotní trauma oběti. A zde přichází onen chyták nedokonalé české legislativy. Na pokus vraždy bylo o něco méně důkazů, než by bylo optimální . To se může stát?
A u onoho nebezpečného pronásledování a vyhrožování mohl předseda senátu vymyslet cokoli chtěl, ale prostě na to neměl solidní pararaf.
Je jasné, že pan Mikula možná není učebnicovým příkladem stalkra, jako je tomu v případě například Rudolfa Koženého (psal jsme o něm před dvěma roky).
Je ale také nabíledni, že naše legislativa v citovaném paragrafu absolutně neřeší důsledky téhle trestné činnosti, které velmi často nastávají. Takže pokud máte dlouhodobý stresový syndrom, poruchy spánku, zkrachuje Vám kvůli pomluvám podnikání, nebo Vás ten stalker a to se také děje, dožene k do bilanční sebevražedné situace, tak - máte smůlu. Naši zákonodárci na to ještě nemají paragraf.
Za situace, kdy se z vyhrožování a pomluv a to zejména na internetu stala dobrá zábava spousty takovýchle darebáků a dokonce pro provozovatele některých internetových serverů i zdroj příjmů. By se naše politická reprezentace a lidi z Ústavu státu a práva, asi opravdu měli zamyslet, jak zajistit práva nevinných obětí této trestné činnosti.
A nedělejte si iluze. Stalkrovi nemusíte dát jakýkoli důvod k tomu, aby Vám ničil život. Svůj vztah vůči Vám si vykonstruuje úplně sám. Stačí, že Vás někdy někde viděl.
Je to demotivující, když na jedné straně nesmíte vzít zákon do svých rukou a na straně druhé nemáte zastání. A to se nemusí stát Vám. Stačí když se to děeje členovi rodiny, vlastnímu dítěti, životnímu partnerovi, nebo kolegovi v práci.
Poznáte to. Ten člověk se začne měnit, Pak o něm jdou pomluvy, permanentně chodí vysvětlovat na Policii anonymní udání svého stalkra, přijde o práci, úspory, rodinu a může se stát, že časem i o život. Většinou z vlastního rozhodnutí, kdy neunese dlouhodobě takovýhle nesmyslný tlak.
A teď se ptejme. Na co tam ty politiky máme, že s tím celkem vzato, nic nedělají .
Jan Zíma.
