Příběh prezidentského kandidáta.

Máloco rozděluje českou společnost tolik, jako spor, kdo bude nástupcem Václava Klause. Je opravdu křeslo prezidenta tak důležité? K čemu?

Čas prezidentské volby se blíží .

Jakkoli narozdíl například od USA, kde je systém prezidentský, nejvyšším zástupcem výkonné moci v ČR je předseda vlády a i když funkce prezidenta není jen ceremoniální, faktický dosah prezidentství není velký.
Tedy - je a není.
Pro politickou stranu, jež prosadí svého kandidáta, je funkce prezidenta prestižní záležitostí. Funkce prezidenta je výkladní skříní reprezentující českou politiku a strana, jež má svého prezidenta se přinejmenším - nemá zač stydět.
Prezident není jen nositelem mnoha funkcí a vyznamenání. Často bývá také myslitelem, filozofem a čím je vždycky, je státníkem. V mnoha směrech je garantem na poli mezinárodní politiky a vztahů s jinými státy a jako vrcholný představitel země, za ni často uzavírá ty největší mezinárodní bilaterální hospodářské smlouvy a politické dohody.

Pro obyčejného občana je rozměr prezidentství dán především v morální rovině. Občan a volič v prezidentovi vidí morální postoje a názorovou kontinuitu. Jeho prezident je zárukou, že politika bude mít hlavu a patu a pevná pravidla. Narozdíl od mnohdy široce lavírujících premiérů, si prezidenti udržují své postoje konzistentní a pevné. Prezident je zárukou lidské morálky v těžkých čhvílích a majákem naděje ve zlých dobách.

I mnozí zahraniční a zejmén britští novináři, již tradičně si střílející ze sběratelství propisovacích per Václava Klause uznávali, že tento prezident jak doma, tak i v zahraničí, vždy mluvil řečí porozumění mezi národy.
Takový totiž prezident má být.
ČSSD vsadila na známé tváře a zaoceánský politický marketing a na konci tohoto prvního klání bude vítězem zcela jistě Jan Švejnar. Americký profesor, jež představil silné morální postoje, léta je členem vedení Pražské ČSOB banky a zcela jistě nevzbuzuje kontroverze. Velkým mínusem Jana Švejnara do posledního klání ale bude, že on, ani jeho rodina příliš nežijí v české realitě a sám Jan Švejnar nemá prakticky žádnou zkušenost s politickými, natož ústavními funkcemi. To co bylo za časů Václava Havla v roce 1990 myslitelné, má v zaběhlé demokracii o 22 let poté, nádech politického diletantství.
Občanská Demokratická Strana v současné době prochází vlastními prezidentskými primárkami a až se výsledky z jednotlivých krajů sečtou, s největší pravděpodobností jako vítěz prvního kola z nich vyjde Přemysl Sobotka. Sobotka má nadhled myslitele a jako politik má zkušenost i s nejvyššími ústavními funkcemi, včetně funkce předsedy Českého senátu. Mediální příprava tohoto kandidáta ale prozatím dost vázne. ODS je bohužel tradičně v ideologické přípravě svých kandidátů trochu neduživá a je to škoda. Kdyby totiž ODS uměla připravit Sobotkovu kampaň solidně, její kandidát vyhraje u voličů na celé čáře. Životní příběh tohoto dnes již zasloužilého politika by totiž zcela jistě nenechal chladnými miliony voličů. A pokud se voliči dozví, kým přemysl Sobotka ve skutečnosti je, jeho popularita v očích občanů stoupne.
Nikoli jako primář Liberecké radiologie, ale jako lékař a politik, pomohl zachránit tisíce lidských životů. Vzpomínám si, že naposledy se tohle říkalo o prezidentovi Masarykovi v souvislosti s jeho diplomacií a schopností dojednat konec první světové války co nejrychleji. Masarykův příběh je skoro jedno století starý. Příběh Přemysla Sobotky sotva dvacet let. Přemysl Sobotka kdysi jako lékař, pomáhal vytvořit systém moderní záchranné letecké služby, jež nám nyní závidí po celém světě. Byl vytvořen po vzoru Rakouského ÖAMTC a ani v německu, v leckterých nových spolkových zemích nenajdete tak propracovaný systém vrtulníkové záchranné služby, jako u nás. A to díky jednomu lékaři, který mezi pauzami o nočních v Liberecké nemocnici tento systém kdysi vymyslel.
Díky němu se podařilo v posledních 15 letech zachránit tisíce životů lidí, kteří by po těžkých nehodách a zdravotních komplikacích neměli bez rychlých vrtulníků šanci přežít.
Díky tomuto lékaři se mnohým z nás po těžké nehodě domů vrátila máma, anebo třeba o berličkách malý syn, jehož někde daleko na venkově srazilo auto a který by neměl bez posádky toho rychlého vrtulníku šanci přežít.
Možná že nyní i když se zpožděním dvou dekád, je správný čas poděkovat lékaři Přemyslu Sobotkovi.
Jan Zíma