12.7.2001 jsem u nehody mikrobusu u Karlštejna tehdy plného dětí, byl první kvalifikovaný zdravotník na místě. Jen náhodou ani ne do minuty. Bylo tu 12 zraněných dětí, zmatek a pláč. Tehdy lékaři sloužili svému poslání ...
Vrtulník LZS.J.Z. 2011
Ano bez podmínek, je to tak...
Média se tehdy případu nehody Avie, plné čtrnáctiletých vodáků, poměrně dost věnovala a všude byla cítit lítost nad zraněnými dětmi. Ve zprávách se pravidelně objevovaly úvahy o neznámém záchranáři, který zachránil život jedné z dívenek a sehnal během pár minut vrtulník a hromadu sanitek z celých středních čech. A také o tom, že odjel z místa, aniž mu někdo poděkoval a neví se, kdo to byl. Z důvodů, které jsou dodnes neznámé, si média vytvořila fantoma. Jako by spadl z nebe, přijel v černém autě, všechny udivil jeho klid, rychlost, kontakty, věděl komu pomoci prvnímu. Věděl jak uklidnit zraněná, zmatená a trpící lidská mláďata. Kdopak to byl...
Ten člověk jsem já.
Bez ohledu na to, co média později zveřejnila, si nepřipadám jako hrdina. Jen jsem udělal, co jsem uměl. Hned první večer jsem seděl v naší hospůdce s mládenci z místního oddělení Policie a všichni jsme se tomu smáli. Musím jim poděkovat, že tehdy, štábu TV NOVA bohapustě lhali, že nevědí kdo jsem. Neměl jsem se za co stydět. Jen jsem nestál o popularitu i přesto, že jsem už v té době léta sám publikoval. Kdybych tušil, jak moc se změní naše zdravotnictví za příštích 9 let, přešel by mne smích. Legrační je, že šéf štábu, jenž na místo nehody dorazil ani ne po hodině, mne osobně znal.
Popis nehody prý zabral 130 stránek protokolu. Děj věci byl jednoduchý. Letní tábor žáků jedné Plzeňské školy cestoval skříňovou Avií, jejíž řidič, povoláním učitel, neodhadl při vyhýbání se s autobusem zrádnost krajnice a skříňový vůz se zřítil z vysokého srázu, na pravý bok. Chudák pan učitel, chudáci pasažéři. Dveře na pravé straně zůstaly zablokované a vevnitř se nacházely ve většině případů zraněné, přesto statečně spolupracující děti. Vezl jsem tehdy auto svojí sestry "podezřelé rakvové" barvy, zrovna ze servisu v Karlštejně a nehodu jsem viděl. Nato, jak byla většina děcek potlučených, naštěstí ve skříňovém voze nevznikla panika. Takže jsme byli schopni dostat zraněné i ty co se mohli pohybovat sami, ven, úzkým střešním poklopem. Těžce zraněné děti tu byly dvě. Silně krvácející otevřenou zlomeninu jedné dívenky se podařilo tlakově ovázat a krvácení trochu zastavit a holčina se začala pomalu dostávat z šoku sama. U ní stačilo počkat na sanitku. U druhé dívenky, se mi naštěstí správně podařilo odhadnout kompresní zhmoždění v oblasti krční a hrudní páteře. Spolu s propnutím všeho svalstva, jako při záchvatu tetanu a pomalu blížícím se repiračním selháním, byla naše malá pacientka v přímém ohrožení života. V případě dechového selhání, bývá jakákoli resuscitace bez vybavení nebezpečná. Není totiž moc šetrná a můžete křehkou zraněnou dětskou páteř poškodit ještě víc a tím dítě de facto zabít. Jsem šťastný za to, že k tomu nedošlo. Po rutinním zavolání na tehdy už stodvanáctku jsem překvapil operátorku počtem zraněných a žádostí "o vrtuli" jak se vrtulníku v zdravotnické hantýrce říká. Dodal jsem, že nás chlapi najdou kurzem 190 stupňů, 15 kilometrů od základny a asi jsem vzbuzoval její podezíravost. Jenže pláč a křik za mými zády byl opravdový a nešel přeslechnout. Tak jsem ji uklidnil, že jsem pilot a vím kde jsme a jak se během chvilky ukázalo, dal se tímhle telefonátem do pohybu rozsáhlý mechanismus Středočeského záchranného systému. Všichni spěchali pomoci zraněným dětem...
Chlapi v Bellu 412 z Letky Ministerstva Vnitra byli ve vzduchu někde nad Řeporyjemi a tak u nás byli během tří minut. Přiletěli s nejdůležitější pomocí pro vážně zraněnou patnáctiletou pacientku, kterou jsme se snažili udržet při vědomí slibováním dárků, motorek a knížek a moc nám to nešlo. Během krátké doby přijela pomoc ze všech stran. Během dvaceti minut se nám všem, díky velkému počtu sanitek, nosítek, obvazů, injekcí i dostatku vlídných slov, podařilo zmírnit bolest potlučených dětí a jejich vyděšených duší.
Vím že už tehdy existoval ukřičený David Rath a i tehdy doktoři stávkovali občas proti vládě. I tak byla ale jiná doba. Nikdo nepochyboval o svém poslání a nehádal se o úhradové vyhlášky. Všichni jsme věřili v to, co děláme. Sociálnost tehdejší společnosti byla jiná než dnes.
Zraněná dívenka se jmenovala Lucie. Uzdravila se, vyrostla v krásnou mladou ženu a příští rok by se měla vdávat. Když už nikdy, tak alespoň jednou, měl můj život svůj smysl.
A já. Přál bych si, až jednou někdy přijde ta moje těžká chvíle, aby zrovna nebyla nepříznivá politická, či stávková situace, nebo aby byl na místě nehody někdo takový, jako jsem já sám.
Tímto pozdravuji plechové kočáry a personál letky Ministerstva vnitra Letiště Ruzyně a Plk. JUDr. Vladimíra Panenku.
