Pohádka "3 Haselnüsse für aschenbrödel" jak se naší Popelce v Německu říká, má v současné době svůj, bulvárem dostatečně propíraný skandál.
Německé "Popelčiny trubičky" tamního nejmenovaného, (nejmenuju ho proto, že za ten skandál nemůže) pekárenského výrobce, se staly terčem několika kritických článků našeho tisku.
Před několika dny se mi dostaly do rukou jeden náš domácí bulvární deník a v něm jsem si přečetl článek s fotografií rozzlobené Libuše Šafránkové. Normálně tyhle noviny nevezmu do ruky, ale po upozornění, co tam je, jsem se do článku se zvědavostí začetl.
Abych to uvedl na pravou míru - tenhle deník, pokud se mi vůbec dostane do ruky, mi může za jiných okolností sloužit leda k tomu, abych do něj oloupal cibuli do salátu, anebo si na něm nakrémoval boty. Říkám to i přesto, že znám několik lidí v jeho Pražské redakci a i když jsou to často přátelé vím, jak tyhle skandály vznikají. I když jak to bývá, občas jsou i celkem objektivní. Někdy. Jednou za čas. A jak to bývá, média mají monopol na pravdu a miliony lidí tomu věří. Psali to přeci v novinách - tak to musí být pravda.
Pamatuju se, jak mně přátelé loni v zimě pozvali na výstavu na zámek Moritzburg v Sasku. Byla právě k tomuhle, dneska už kultovnímu filmu. Pochopitelně, že jsem na to zapomněl. A do jara jsem si to vyčítal.
Princip skandálu spočívá v tom, že ten německý velkopekárenský výrobce si od České produkce a Libuše Šafránkové, nekoupil, nebo nepronajal práva a tudíž je okradl. Autorský zákon je jasný. A heleďte, jak se paní Šafránková mračí do objektivu. A - mezi řádky se dovtípíte že - NĚMEČTÍ PEKÁRNÍCI JSOU VLASTNĚ VŠICHNI ZLODĚJI?
Kravál je na světě, čtenáři to hltají a noviny jdou na dračku. A vydavatel bohatne. Jen Vás, pokud máte dobrou paměť, zarazí, že jste tuhle naštvanou fotku, viděli někde už před dvěma lety, dávno před skandálem. A položíte si otázku, za jakých (jiných) okolností vlastně vznikla.
A já se tomu zasměju, protože znám historii a jdu si koupit německé noviny. A vzápětí se dozvím, jak je to doopravdy.
Je ne až zas tak známou věcí, že Popelka, stejně jako například Arabela, Návštěvníci, Chobotnice z 2 patra, anebo Pan Tau, vznikaly ve své době v Německé koprodukci. A i u Popelky platí, že každá strana si povětšinou na svém území obhospodařuje autorská práva sama. Německá produkce ty práva propůjčila a určitě ne zadarmo. A Česká strana opravdu možná mohla mít pocit, že mohlo zbýt i na ni. A jak to bývá, jde o drobný spor mezi dlouhodobě spolupracujícími firmami, párkrát se sejdou právníci, trochu se pohádají a všechno se urovná. Bez popularity, o kterou ani jedna strana nestojí. Ale jak to bývá, vůl, co to z těch jednání vynese, se vždycky najde. A bulvár začne bít na poplach. I když nehoří.
A přitom zejména u nás doma lidem uniká ta nejdůležitější pravda o pohádce Tři oříšky pro popelku.
Je málo známé, že vznikla i díky tehdejším kontaktům Karla Svobody a Karla Gotta. Na téhle pohádce vyrostlo několik dětských generaci včetně té mojí. Mimo nás a míst kam všude na světě Popelka zavítala, o ní platí v Německu jedna nádherná pravda. 80 milionů Němců se už čtvrtou desítku let těší na vánoce a na chvíli, kdy ji bude ARD zase vysílat. Němci ji právem považují za jednu z nejhezčích domácích koprodukčních pohádek. Tedy i Německých pohádek. Miliony dětí na celém světě o vánocích usínají a zdá se jim o Popelce, kterou ztvárnila tehdy šestnáctiletá Libuška Šafránková.
Tahle pohádka patří ke snům i mého dětství. A to mi bulvár nikdy nevezme. Dětské sny se nedají našim vzpomínkám vzít.
Jan Zíma.
