Páni odborářští bossové - za mne stávkovat nebudete.

Jak daleko jsou odbory v ČR schopny zajít? Jak moc je nutné jim ustupovat a kolik prostoru si ještě hodlají nárokovat? Neptáte se jen vy, ale i soused, či děti v domě s otázkou, jak se dostanou do školy a jestli tam bude pan učitel.

MNOU SE NEOHÁNĚJTE PÁNI ODBORÁŘI.J.Z. 2011

Ve čtvrtek večer jsme se ocitl, trochu neplánovaně, na hlavním nádraží v Ústí nad Labem a protože mi díky zpoždění Českých drah všechnou ujelo, měl jsem chvilku na to, abych popřemýšlel, jak se dostanu domů. Do oka mi padly plakáty rozlepené po nádraží, jež zvěstovaly budoucí stávku odborů v dopravě, kterou, spolu s blokací tras a silnic vyrožují odbory poslední dva týdny. Přečetl jsem si snůšku odborářských prohlášení o tom, jak má být český občan rád, když se nedostane do práce, k lékaři, či jeho děti do školy protože nic nepojede a odboráři zablokují i silnice, aby jste se nikam nedostali ani autem. S ponaučením, že za všechny tyhle komplikace které nám odbory způsobí, bychom měli být ještě rádi, protože touto, především nás postihující formou, bojují odbory především za NÁS.

Pochopitelně je to na hlavu postavená hloupost, ale o tom psát nyní nechci.

Všiml jsem si, že na plakátu je fotografie ženských očí s velice sugestivním pohledem a popřemýšlel jsem, že si už asi odboráři uvědomili nutnost zpracovávání myšlení lidí sugestivními technikami propagandy a za miliony, jež mají v odborářských pokladnách, začali najímat profesionální agentury, co tuto manipulaci vyděšené psychiky veřejnosti zvládnou dobře. S úmyslem plakát zveřejnit, jsem jej opatrně odlepil a šel k východu. V cestě mi stál přísně vypadající zaměstnanec ČD. Asi ten typ lidí znáte. Přísný pohled, okolo padestátky, knírek a chování připomínající bývalé soudruhy příslušníky. Dělal jsem, že nevidím jak si mne měří a bylo mi jasné, že patří k nádražním odborářům a nelíbí se mu, že jsme mu ze skleněné stěny výtahu v chodbě nádraží, urval jeho propaganistickou hračku. Zavadil jsem o jeho pohled a on na nic nečekal a prskl po mně zlovolně znějící otázkou.

"Vám se to nelíbí ?"

"Ne nelíbí", odpověděl jsem a aby mne neoznačoval vandalem, dodal jsem, "ale neberte to, že Vám tu něco ničím, přefotím to a použiju pro článek na IDNES.CZ. "

Odborář, který už se nadechoval k tomu, že mne zavalí spoustou kritických slov, znechuceně zmlknul, abych ho náhodou veřejně necitoval.

A tak jsem , další hodinu, usrkávajíc kafe v místním bistru přemýšlel, k jaké aroganci a demagogii ještě České odbory v budoucnu zajdou. Na stávku mají právo, na blokování prostředků či silnic již nikoli, na politické požadavky už vůbec ne.

Ani na okamžik nepochybuji o tom, že opět zablokují výjezdy z vozoven tramvají a silnice s nevinnými motoristy. Budou přecházet po přechodech před tramvajemi tak, aby těch pár vozů co přeci jen pojede, nemohlo dovézt cestující do práce a budou požadovat nové volby. Na všechny tyto věci a to si málo kdo uvědomuje, nemají odbory právo. Ale copak je to zajímá ? Mám dlouhodobou zkušenost s německými odbory. Stávkuje se tu rozumně, nikdo neblokuje silnice ani sanitky a zaměstnavatelé, vědíc co se děje, od Vás nechtějí, aby jste ten den dorazili do práce, když to nepůjde. V Německu se totiž, stávkuje slušně.

Čtvrteční ukřičené stávce arogantních odborářů už asi nezabráníme. Ale zkuste to udělat tak, jako to dělají mí sousedé. Vezmou si volno, nikam nejedou, zůstanou s dětmi a buď s nimi koukají na televizi a povídají si, anebo jdou celá rodina na procházku do místního parku, kam dojdou klidně i pěšky.

Zkuste to také. Strávíte krásný den se svými nejbližšími a na ty zlé odboráře, věřte mi, ani si na ně nevzpomenente.

Jan Zíma