Josef Mašín žije v Kalifornii daleko od Vás. Přesto je Vám velmi blízko v každé rodině, máte li rádi zvířata. Nevěříte ? Tak čtěte dál ...
KARLÍK. Září 2012
Karlík.
Sedím u monitoru a vzdálené šumění ulice zesdola mi připomíná pomíjivost věcí.
Pes stočený do klubíčka u mojí levé nohy spí a spokojeně oddychuje. Sní si svůj psí sen.
Nejspíš o velké kosti, anebo o nějaké fence. Ale nebylo to tak vždycky. Spící uzlík chlupů prožil před časem veliké dobrodružství. Takové, o které nestojí žádný pes. Ani žádný živý tvor.
Uprostřed Saské metropole žije Karel se svojí rodinou, obklopený dvěma malými holčinami, láskou hodných lidí a příležitostně rozmazlovaný o víkendech mnou, když jede
rodina na venkov. Ve svých třech letech má slušné psí vychování a snad jen jeho věčná zvědavost občas připomínala, že je to taky jen chundelaté zvíře. V den, kdy se jeho příběh změnil, mu několik následujících měsíců šlo o život.
Jedné loňské srpnové neděle jsme Ulrike, jeho panička a já, staří dobří prátelé, vzali holky a Karlíka na procházku do Saského Švýcarska, kousek od státní hranice s Českou republikou. Pro městského pejska je takové prostředí plné nových věcí, podivných zvuků a pestrých lesních pachů a vůní.
No buďte na chvilku psem a nebuďte zvědaví. To prostě nejde. A tak Karlík spolu s námi postupoval lesem, a metr po metru prozkoumával terén. Žádný drn a žádný pařez nevynechal a pokud něco neočuchal, musel se k tomu vrátit.
Vpředu se batolila holčiččí housata, dohadující se o hračky, za nimi jsme já s Ulrike probírali práci jejího manžela a Karlík pořád poletoval okolo. . Najednou jsem zbystřil. Dohadování o to, kdo ná dneska večer přednostně na hraní medvěda Garfielda a Ulričiny stesky nad tím, co je to být ženou architekta, přestalo doprovázet neustálé pobíhání našeho psího společníka .
Karlík byl pryč.
Kdo nebyl psem asi nepochopí, jak velká je touha po svobodě a chuť se volně rozeběhnout do přírody a zastavit se až úplným vyčerpáním. Karlík podlehl volání přírody. Od té chvíle už jsme ho neviděli. A tak jsme do večera chodili po lese, volali ho a když už nám děti schoulené a spící v náručí, začínaly těžknout v rukou, prostě jsme to vzdali. A tak jsme odvezli holky, ohlásili vše policii a snažili se v sobě udržet navzájem naděli, že nebude tak zle, vždyt Karlík má přeci svůj čip. Karlík prý sice dost protestoval když mu měli jako štěněti čip píchnout pod kůži, ale teď mu tenhle registrovaný miniaturní hlídač mohl zachránit život.
Uběhly týdny a nic. Ani Česká ani Saská policie nemohly pomoci a po třech měsících jsem Petrovi navrhnul, ať koupí štěně. Jak vám asi každý pejskař vysvětlí, jsou tři měsíce tou dobou, kdy už šance na to, že je váš pejsek na živu se rovná nule.
Jednoho říjnového večera zazvonil telefon, a Ulrike mne požádala, jestli bych jí něco nepřeložil. Koneckonců je to trochu i moje práce. Na lístku, jež přišel odkudsi z Čech stálo v pro Ulrike exotické češtině sdělení, že tam a tam se nachází psí nalezenec s US.PAT čipem toho a toho čísla.
Karlík se našel asi čtyřicet kilometrů v českém vnitrozemí sedmnáct týdnů po svém zmizení. Vyrazili jsme za ním hned ráno. Bohužel nebylo kam dát holky a tak jely pro svého psa s námi. Každý kdo tomu rozumí, ví že to není dobrý nápad. Bůhví, co tam najdete. Bůhví, v jakém zuboženém stavu svého pejska uvidíte a dobrých důvodu, proč sebou nebrat děti je dost.
V psím útulku nás přátelsky přivítali a a za chvíli Karlíka přivedli. Byl pohublý, zubožený, měl několik čerstvých jizev a ne zrovna nejlíp srostlou nohu, jež si asi zlomil.
Tvářil se dost nepřítomně, ale poznával nás a to bylo dobře. Popsat taková setkání plná dětského pláče a psí apatické vyděšenosti je těžké. Tak jsme vyřídili formality a paní, jež nám Karlíka dala si jen posteskla, že nám nemůže dát jeho obojek protože je u šéfa v jeho zamčené kanceláři. Holky už byly se psem v náručí na cestě do auta, když se mě paní zeptala, jestli ještě pořád píšu o Mašínech. Jsem doma se svým psaním docela populární, ale přesto mně to překvapilo.
"Váš Karlík s nima má hodně společného" řekla mi. Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale se slibem, že se stejně vrátím kvůli obojku jsem pádil do auta odvézt holky domů.
Uběhl týden, Karlík se pomalu začal dávat dohromady a já měl den volna, kdy jsem jel do Prahy,
Paní z útulku mi nedávala spát a tak jsem cestou přemýšlel, jestli se to, co zažili Mašíni dalo srovnávat s osudem, jež potkal Karlíka. Veterinář mu vytáhl zpod kůže olověný brok. Jaké to muselo být sám v cizích lesích, potulovat se v zimě, vlhku a bez domova. Bez pocitu bezpečí a později pajdat zraněný. Asi na něj vystřelil nějaký myslivec, pomyslil jsem si. Ti to dělají. I na Mašíny pořádali komunističtí naháněči v Waldovském lese naháňku a stříleli po nich.
Je to smutné čím si asi Karlík musel projít.
Jenže život vás na některá překvapení prostě nepřipraví a když jsem se v útulku dozvěděl pravdu, nevěřil jsem svým očím.
Hodná paní, mi trpělivě vysvětlilat že opravdová realita příbehu je úplně jiná. Překvapilo mně co jsem se dozvěděl. Bylo to něco o čem se mnou Josef nemuvil až do dne, kdy jsem se ho později na to sám zeptal. To něco určitě nebudou chtít uznat naši komunisté. Ale co, už jsou takoví. Ti se nezmění.
Josef Mašín, pro jedny bandita, pro druhé vrah a pro spoustu z nás , hrdina co se nebál jít proti komunistickým vrahům tyhle psí PET čipy vynalezl před asi pětadvaceti lety. Vynalez je sám a dnes je vyrábí několik jeho firem po celém světě.
Josef Mašín popravil pár komunistických slouhů. Tyto činy dodnes vyvolávají kontroverze. Jde o činy, nebo zásluhy, chcete li, jež mu lze odepřít. Co mu ale odepřít nejde je to, že Josef Mašín přivedl zpátky do jejich domovů miliony psích duší.
Jan Zíma
PS
Víte kolik má ve Slovenských městech a vsích lapka, loupežník a populární bandita Jiří Janošík svých soch a památníků? Sedmdesát čtyři. Mašíni u nás ani jeden. Začínám být nakloněn myšlence uspořádat sbírku a něco s tím udělat.
