Moji mrtví.

Občas život neurvale připomene smutné pravdy o sobě a těmhle momentům se nedá vyhnout. Tak, jako jsem se hrubému struhadlu svého života včera nevyhnul já. Ani to nešlo.

MOJI MRTVÍ SI MNE PAMATUJÍ... PAMATUJI SI JE I JÁ...J.Z.2010

Sedím a přemýšlím o malých věcech, jež mohou změnit náš, i můj svět.
Někdy ony okolnosti přijdou nečekaně, jindy, stejně jako je tomu u mne, víte přesně, jaký čas je na těch Vašich hodinách.
Osobně nemám moc rád narozeniny. To, co jiní slaví jako malé životní vítězství, já sám vidím tak, že je smutné, že jsem zase o rok starší ( a určitě ne chytřejší ). Zatímco jiní mají ten den dovoleno bujaře slavit, já přemýšlím, co že bych to měl oslavovat. Když je tomu tak, že člověku přiskočí nikoli jeden rok, ale zároveň celé desetiletí, je to o to smutnější. Na prahu čtyřicítky si jeden začne uvědomovat spoustu věcí, jež ho ve dvaceti nenapadly. Nemyslím tím šedivé vlasy a kila navíc, ty k tomu patří. Asi tak stejně jako menší počet kilometrů, co je ještě, zapálený kolečkář schopen ročně najezdit na kole.
Mluvím o morálním stárnutí. O smutných, temných zkušenostech, o které se nemáte s kým podělit

Jakkoli se to nezdá, je tohle možná mnohem horší.
Uvědomíte si, co všechno už v životě nestihnete. I ony snílkovské představy o životě, jaké jsme měli ve dvanácti. Budu kosmonautem, hercem, sportovcem, pilotem, budu psát knížky, budu novinářem a budu lítat po celém světě a tu protivnou třídní za rok trumfnu v angličtině. Iluzorní je, že až na toho kosmonauta se mi to vlastně všechno vyplnilo. Hercem amatérem jsem byl už od čtrnácti, sportovcem taky, první knížku jsem dopsal v osmadvaceti, o rok později jsem se stal pilotem. Za svůj život jsem s fotoaparátem, nebo kamerou procestoval 27 zemí a dneska mluvím dobře třemi světovými jazyky a dalšími třemi se celkem domluvím. Jenže. Jak člověk stárne, všechny tyhle věci ztrácejí na důležitosti. To, o čem jsme za mlada snili, nás dneska netěší. Těší nás naši blízcí. A chybí ti, co by jsme je tu chtěli mít zpátky.
Dospělé cíle, jichž by člověk chtěl dosáhnout, se časem mohou také vzdalovat.
Například dodělat si doktorát z angličtiny. Jak já bych si to rád dodělal a co na tom, že dneska občas překládám americké filmy. Co na tom, že moje kdysi soudružka češtinářka, říkala, že jsem nevdělatelný a přitom nevěděla, že disgrafici škrabou jak doktoři, ale - taky se tak učí.
Mít licenci jako akrobatický pilot - chtělo by to být o 20 let mladší a o třicet let zdravější. Už se mi to nikdy nepovede. Mít lepší vztahy s blízkými - ano na těch je vždycky co zlepšovat.
A bohužel.  Stihnout několik věcí s  přáteli, jež už tu se mnou nejsou.

A tak si člověk sedne  a vzpomene.

Na Petra, kamaráda z vojny, který žil rychle a stejně rychle i umřel.

Na Milana jehož kouření, které jsem mu léta rozmlouval, stálo největší cenu. Cenu, kterou si uvědomoval až na poslední chvíli. Chvíli, když jsme spolu o rodinné oslavě u nás doma zůstali v naší kuchyni sami dva. Dva chlapi, co si pravdu o rakovině v posledním stadiu poví na rovinu. A já na jeho očích viděl tu pravdu, kterou pochopil. Pravdu o tom, že i přes jeho doposud přezíravý postoj k vlastnímu zdraví, týden před svojí smrtí změnil názor.
Viděl jsem na jeho očích, jak moc se mu tam nechce.
Na Jardu, známého znalce rybolovu, který byl příkladem pro tisíce rybářů, od dětského potěru, až  po rybářské důchodce a populárním osvícencem ve sportovní rybařině a sám skončil jako oběť autonehody, kterou zavinil a sám k tomu dlouho směřoval.

Na Míšu, před pár lety. Nadějného studenta jež měl jít na vysokou a já ho poznal jako umírající oběť autonehody na přechodu pro chodce. I na to, jak jsem, vědíc, že si pohrávám s umírajícím člověkem, ze všech sil masíroval jeho srdce. I přesto, že jsem, coby z vojny trénovaný zdravotník věděl, že ho nezachráním. A dělal jsem to kvůli jeho blízkým, přítomným na místě, kteří by neměli mít v budoucnu pocit, že umřel kvůli zanedbání snah o záchranu jeho života. I když jsem si posledních pár minut pohrával s mrtvým tělem, vím že to bylo správně. Kvůli nim.

I ona katarze v podobě "měsíce v hospodě" k tomu nutně patřila.

Na Jarina, jež tahal čerta za ocas a knipl ještě víc než já, a zemřel před dvěma lety smrtí pilota. A taky na to, že jsme spolu chtěli zalítnout jeho zbrusu novým letadlem do severomořského Murmaňsku a že už se nám to spolu nikdy nepovede.

Na Pepíka, legendárního Českého parašutistu, který poté, co se předloni jemu a  jeho žákyni zamotal padák, našel odvahu a na svoji videokameru se rozloučil se svojí rodinou ještě předtím, než přišel náraz.

Na malého Filípka, který mohl být mým synem.
Na Christin, kterou jsem, jako průvodkyni poznal na nejvyšší televizní věži na světě.
Vážit si jí tak, jak si zasloužila, oplatila by mi to. Byla by dneska mámou mých dětí.

A taky na moji mámu, která byla, o mnoho let dřív, také vzdělanou průvodkyní na jednom z největších Jihomoravských zámků.  I na malý Belveder, do nějž jsem se jako malý kluk narodil a žil jako dítě na zámku. A taky na její kostnaté ruce, jimiž mně tehdy hladila a já byl nejšťastnější malý kluk na světě. I na to, jak jsme ji před 20 lety ztratili.
Vzpomenu si na kolonádu na vršku Schrattenberg, jež postavili Lichtenštejni. Je odsud krásný výhled do Čech i Rakouska. A pokaždé, když tam jsem, si připomenu, že tahle kamenná stavba tu bude déle než já.
Na Juru, svého bratrance, který procestoval kus jižního světa, aby přišel na to, že ti nejbližsí jsou v jednom malém řadovém domku na jihu Moravy a že stojí zato, se o ně hádat se svojí tchýní - ježibabou.
Na hyperaktivního Lukáška, o němž budou možná psát média odteď za patnáct let, jako o nadějném sportovci, nebo vojákovi, za předpokladu, že jeho máma nedopustí, aby už zamlada vykrádal banky.
Léta platí, že kam přijdu, tam mám kamarády. I přesto si člověk může  připadat se svými starostmi opravdu sám. Jako já teď.

Až budu tento týden slavit své čtyřicáté narozeniny, oslavím je trochu neobvykle. Procházkou po Praze s jedním ze svých nejlepších přátel, jemuž jako fanda historie ukážu, kde se v Praze narodily principy Dopplerova radaru, mikrovlnky, největšího metronomu na světě a Rudolfinské halové akustiky z devatenáctého století, jež trumfnula i populární Italskou La Scalu. A taky dům, v němž se narodila Marie Korbelářová, nám známá jako Madeleine Albright.

Ale také něco víc. Něco soukromého. Vzpomenu si na ně. Na všechny své mrtvé a na to hezčí, co jsme spolu zažili.
A poté ještě na ty , jež jsou neméně důležití, i když mne třeba osobně nikdy nepoznali.
Na ty, do jejichž světa a domovů přináší někdy zamyšlení, někdy veselí a někdy malý plamínek naděje, občas, takhle večer, mé články.  Až budete večer usínat, vzpomeňte si na to, že sedím u počítače a píšu. A píšu rád.  Pro Vás, své čtenáře. A jsem rád, že můžu. Věřte. Stojíte za to.
Díky.
Díky, že můj svět sdílíte se mnou.
Jan Zíma