"Mezi mosty" - interview s Josefem Mašínem.

Málokdy se rozhlédnem okolo sebe. Jen někdy si uvědomíme, že mnohdy denně procházíme nevšímavě okolo legend. Přitom stačí tak málo. Zastavit se a otevřít oči. A je lhostejné, je li kusem historie člověk jež stojí před námi, nebo je otiskem našeho času velký most...

JOSEF MAŠÍN 19.února 2012JAN ZÍMA

U jednoho takového mostu stojím a nejsem tu sám.

Píše se 19 únor 2012..

Most Rheinbrücke Köln-Rodenkirchen německé dálnice A4 v Kolíně nad Rýnem, má se mnou i s mým dnešním hostem mnoho společného. Jeho architekt Fritz Leonhard vystudoval matematiku mostních konstrukcí v zemi, jež si jako první na světě uvědomila, jak moc změní automobily a dálnice náš svět. Když univerzitu v americkém Purdue úspěšně dokončil, začal jako mladý, nadějný konstruktér, stavět tento most. Stalo se to v roce, kdy Československo čelilo potupné Mnichovské dohodě. Když práce v roce 1938 začaly, mladý architekt předložil Správě říšských dálnic ambiciozní plány a o tři roky později dostavěl ve své době nejdelší zavěšený dálniční most na světě. Málo se ví, že tato dálnice byla plánována od holandské hranice až do Krakova. Tentýž architekt v roce 1957 dostavěl první betonovou televizní věž na světě v Stuttgartu, na níž jsem se podíval i já sám, poprvé v roce 1986. V roce 1971, kdy jsem se narodil, postavil "Teflonový stan" Olympiacentra v Mnichově, kde tento stadion sloužil o rok později pro Olympijské hry 1972.
Když po doplnění projektu v roce 1956 most dostal dnešní konečnou podobu, můj dnešní host se v té době chystal přestěhovat sem, do Kolína nad Rýnem. A tak existovali dlouho vedle sebe. Oba od té doby zestráli, oba se ale drží v dobré kondici. Už přes padesát let okolo tohoto mostu chodí nebo běhá. Jen posledních třicet let, kdy většinu času tráví v Kalifornii to není tak často. Doma pro jedny národní hrdina, pro druhé bandita. Stačí si vybrat.
Je konec února 2012, pod klenbou mostu Köln-Rodenkirchen stojíme na břehu Rýna s Josefem Mašínem v ostrém studeném větru, fotíme a povídáme si. Kolik se toho o něm ví? Většina z nás ví přesně, co dělal Jozef Mašín prvních pět let poúnorové totality. Občas je třeba si svíravý chlad těch časů připomenout. Občas také, co bylo potom na druhé straně . Skoro nikdo totiž neví, co dělal Josef Mašín těch padesát let poté.
...
Josefe, když jsme se rozhodovali, kde uděláme tohle interview tak jsme mohli v Mnichově, Drážďanech a v Kolíně nad Rýnem. Proč nakonec právě tady?
Do Mnichova jezdím rád asi jako každý. Kvůli městu i bavorské kuchyni. Jenže spojují mne s ním i vzpomínky z vojny, když jsem sloužil v americké armádě. Drážďany jsou hezké město, možná nejhezčí v téhle zemi, a občas tam zastavuji na cestě ke svým přátelům ve Waldově, kde jsme ztratili našeho kamaráda Vaška Švédu.
A Kolín? Žil jsem tu dohromady 18 let, spojuje mne s ním má obchodní činnost a mám tu přátele. Také tu žije má dcera.
Jaké je to být synem národního hrdiny, vojáka jehož zabili nacisté a přitom nejezdit domů?
Československo jsem opustil před 60 lety. Naším úmyslem bylo vrátit se do země, kterou jsme si představovali jinak, než jaká dneska je. Od období našeho odchodu se až tak moc nezměnilo. Česká republika je morálně zdevastovaná, Komunistická strana dál existuje, její členové sedí v parlamentu a spolurozhodují o její budoucnosti.
Ale dřívější vliv už přeci nemají?
Mají. Byli to oni, kteří po pádu světového komunismu udělali dohodu a pomohli zvolit prvního českého prezidenta. Díky tomu pokračuje kontinuita nedokonalosti zákonů z doby neomezené vlády komunistů. Ta umožňuje, aby rozkradené majetky zústaly přímo, či nepřímo v rukou těch, kteří je rozkradli. Co hůř, aby ti, kteří spáchali zločiny na svých spoluobčanech zůstali nepotrestaní. A taky, aby komunističtí soudci, jež zavírali nevinné disidenty v osmdesátých letech, dál pokračovali ve svém řemesle.
Jaká vlastně byla žena národního hrdiny Jozefa Mašína jako jeho paní. A také Vaše máma ?
Milovala našeho otce a nás děti, byla vlastenka, loajální ke svým přátelům a hrála krásně na klavír. Za Německé okupace byla věznena nacisty, po našem odchodu byla vězněna a utýrána k smrti komunisty. Je pravda, že mého bratra a mně v naší činnosti morálně podporovala, i když o většině našich aktivit přímo nevěděla. Jako poslední pomstu na naší mamince za naše činy, byla její mrtvola odvezena na otevřeném nákladním voze do Ďáblic, kde byla vhozena do hromadného hrobu, o nichž komunisté pořád tvrdí, že je neměli. To místo je dodnes neznámé. Komunisty neobměkčilo ani to, že za okupace jak členka odbojové organizace pomáhala ukrývat ruské zajatce.
Nedávno vyšel v čechách článek s panem Rošickým mladším. Jak byste se k jeho obviněním vyjádřil?
Jeho výroky připisuji očividnému nezájmu o věrohodné informace o tom, kdo vlastně jeho otec byl a o okolnostech jeho smrti. Ty dokumenty jsou přístupné v archivech SNB i jinde. Jeho otec mně v okamžiku našeho střetnutí ohrožoval svojí nabitou pistolí. Já jsem byl neozbrojen. I přes tuhle nevýhodu se mi podařilo jej odzbrojit a zneškodnit. Nikomu dalšímu na místě se nic nestalo.
Jak víte, že byl pan Rošický komunista?
Už to, že se zbraní jež měl skrytou, rozhodl nás postřílet, o něčem svědčí. Ale hodnověrně to vyplývá mimo jiné i z dokumentů, k nimž jsem se po roce 1989 dopracoval. Při ohledání místa se v jeho náprsní kapse našla členská legitimace Komunistické Strany Československa č. E166238, Národní podnik Hedvikov.
Jak vidíte srovnání nacismu a komunismu z dnešního pohledu?
Oba systémy byly založeny na násilí proti vlastnímu, nebo cizímu obyvatelstvu. Nacismus během 12 let své existence připravil o život 35 milionů lidí. Komunisté během 70 let 100 milionů. Skončily ale rozdílně. Nacismus skončil s celosvětovým odsouzením před tribunálem v Norimberku. Komunismus se pouze rozpadnul pod hospodářským tlakem USA a na neschopnosti vlastního společenského systému, obstát proti tomu kapitalistickému. Jeho dnešní následky jsou ale horší. Několik generací názorové indoktrinace myšlení lidí udělalo svoje. Lidi dneska myslí jinak. Země bývalého východního bloku jsou ty nejvíce postižené.
Jaká byla historie Vaší rodiny Josefe ?
Byli jsme vždy vlastenci. Můj dědeček a babička z maminčiny strany byli Sokolové. Zrovna tak náš strýc Bořek a naše maminka. Otec byl legionář, důstojník československé armády. Taky s námi nacisti podle toho zacházeli. Bořek, spolupracovník Tří Králů, byl postřelen při přechodu hranic, zatčen němci a 4 roky vězněn. Náš otec zatčen němci a popraven. Naše maminka vězněna gestapem. A komunisté po roce 1948? Náš náš strýc Bořek opět vězněn, stejně tak i Radek a já a spousta z našich přátel, z nichž některé popravili. Naši maminku utýrali ve vězení. Moji sestru Zdenu věznili a léta ji pronásledovala StB. Že rozkradli náš rozsáhlý rodinný majetek, který doposud nikdo nevrátil, je už jen míň významné. A kolikrát mne chtěli unést ze západního německa, se asi nedopočítáme. Na body vedou komunisti.
Ví se kolikrát?
Poprvé jsem se dozvěděl, že komunisté z Východního bloku se snaží o můj únos, začátkem 60 let od FBI. Radili mně, abych se okamžitě sbalil a jel nazpět do USA. Nějaký východní agent prý změnil strany a sdělil jim, že chystají můj únos, nebo vraždu. Poněvadž se mi tehdá moc stěhovat nechtělo, poradili mi abych držel spojení s německou kontrarozvědkou, která byla tehdy tady v Kolíně. O dalších, přinejmenších třech pokusech StB. a Stasi jsem se dozvěděl až v devadesátých létech.
Horší bylo se dozvědět, koho všeho na to chtěli komunisté použít. Únosy měly být organizovány s pomocí mých bývalých přátel, rodiny Plechovy a Josefem Jínou, což byl můj bývalý spolužák z Poděbrad. MUDr. Oskar Černý z Olomouce, kdysi přítel mé sestry, byl k mému únosu nasazen přes Vídeň. Poslední plánovaný pokus ze strany Stasi se chystal ještě v 80 letech.
Prý jste dlouho prodával letadla a zástupce zahraničního obchodu ČSSR jste vídal?
Ledadla a létání jsem měl vždy rád a po odchodu z US Army jsem tady v Německu založil leteckou školu. Především pro bývalé piloty NATO, kteří chtěli v civilu pracovat pro letecké linky. Mimo pilotní školy jsem zastupoval také výrobce letadel a spoustu těch strojů jsem osobně přelétával přes Atlantik, nebo Pacifik. Později jsem se věnoval už jen prodeji letadel. Hlavně v zemích třetího světa, kde jsme soutěžili s výrobky ze Sovětského svazu a velmi často i Československa. Rusové prodávali MiGy, češi Delfíny 29 a později Albatrosy 39. Obě strany se snažily prodejem svých letadel dosáhnout vlivu na vlády, jež byly u moci. Často jsme bydlel v hotelích, jel ve výtahu, nebo seděl v jídelně vedle stolu, kde byli češi. Po ně jsem byl američan. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby věděli, kdo jsem.
Co bylo poté co jste tuhle práci opustil ?
Do penze od leteckého obchodu jsem šel poprvé před padesátkou a potom založil v Kalifornii svoji firmu.
V elektronickém vývoji a obchodě, to co dělám dnes, jsem začal v roce 1988. Tento obor elektroniky byl tehdy neznámý. Měl jsem štěstí, že jsem našel chytré spolupracovníky, kteří jsou dnes částí historie RFID (Radio Frequency Identification).
...
(O tom, jak se hlídá auto, dům, život psa, či bezpečí letadla pomocí elektroniky a o vynálezech Josefa Mašína, si budeme vyprávět příště...)
...
Dovětek autora.
Když budete mit to štěstí potkat Josefa Mašína osobně, nebudete se stačit divit. Na místo našeho rozhovoru a focení jsme jeli několik kilometrů. Josef Mašín ve svých osmdesáti jezdí autem rychleji než já, běhá deset kilometrů denně, chodí zpříma a má zdraví a lidskou vitalitu padesátníka. Už se těším, až si příště budeme povídat. O tom, že narozdíl od Rodenkirchenského mostu, který se stal legendou jen jednou, stal se Josef Maším za svůj život legendou podruhé. Tentokrát na poli elektroniky v posledních třech desetiletích. Budeme si povídat o mnoha Josefových vynálezech a technických řešeních. O těch, jež od osmdesátých let učinil a vy je máte denně okolo sebe, aniž by vás napadlo, že je vyrábí jeho firma. O těch, jež v mnoha směrech změnily náš svět...

(pro celé album klikněte na fotografie)