Kočičí slečna.

Nedávno jsem navštívil rodinu starých známých pejskařů. Prima lidí, kteří celý život věnovali práci, svým naštěstí docela fajn dětem a zvířatům. Za ta tři desetiletí co je znám, jim asi nejdéle vydržely dogy. Psi jsou to inteligentní a já sám jsem z pejskařské rodiny - ani se nedivím. A tak přes věčně ukrákanou Corelku, křečka pro kdysi malou Terezku, pořád hladové rybičky (jen ty Piraňky jsem jim kdysi v roce 1988 rozmluvil), později i ochočenou Agátu, Vietnamské prasátko schopné bydlet v domácnosti se časem dostali až k Jolce.

SIBIŘKA.

Jolka.
Chovat lásku k zvířatům je stejně důležité, jako k vlastním dětem. Když děcka vyrostou v domácnosti kde je má někdo rád, je to velice důležité. A když se naučí mít rády i zvířata je to pro ně ještě lepší.  Nejen pro jejich potěšení, ale i do jejich budoucího lidského bytí. Caparti mající v lásce zvířata, neubližují jiným, žijí ve větší pohodě, je dokázáno že se líp učí a lepší je jejich sociální interakce. S dětmi z citově plochých rodinných uskupení se to vůdec nedá srovnávat. Jsou to budoucí lepší človíčci. Spokojenější, hloubavější a hlavně - nejsou zlí.
Poté co jsem překonal podezřívavé alibistické protesty psisek co si mně jakžtakž pamatují - no nebudu lhát - vytáhl jsem jejich oblíbené rohlíky na důkaz, že hlas ublafaného psa si lze koupit či uplatit, jsem vyrazil vstříc na známý dvorek.
Stoupal jsem do schodů, přes rameno tašku s nejmenovaným silným Pardubickým ležákem, který má Vlastík tak rád a duševně jsem se připravoval na malé změny domácnosti, kterou jsem přes dva roky nenavštívil. Asi to znáte, nová rohožka, skříň stojí jinde a jsou nové židle v kuchyni a zaručeně přibylo něco, o co se v předsíni praštíte.
Bacha ať nám nezdrhne Jolka !! Byl už jsem vevnitř a nic se nedělo. Přivítal mně rozveselený Vlastík s otázkou jak jsem zas ukecal psiska. Lišácky jsem se usmál a opáčil co mu zdrhá dneska. Poslední generace jeho andulek se vyznačovala vysokou inteligencí a schopností úniku i tou jen sebemenší dírou, kterou by i myši pohrdaly. "Máme novou kočku, ale ráda cestuje" - dostalo se mi vysvětlení.  Toho bych si všimnul, vše bylo v pořádku a  tak jsme se po nutném uvítání se zbytkem domácího zvířectva usadili v kuchyni u grogu co by Vlastík neměl a já vlastně taky. Setkání se starými přáteli jsou ty momenty, kdy se zastaví celý svět a  nikam nespěcháte, zvlášť, když je konec roku. Asi po hodině příjemného povídání jak je doma, jak ve světě a co naše játra, jsme se dostali k tomu, co je nového v domácnosti. Celou poslední hodinu jsme měl takový ten Orwellovský pocit že se na mně někdo dívá, ale to je normální u člověka, jež si zvykl na severoamerický "surveillance" způsob života, kdy ho pořád někdo hlídá, kamera je nad každými dveřmi a nemáte ani kousek soukromí. Můj dojem měl ale důvod.
Zkoumavý pohled páru očí velké kočky, ležící na skříni jsem si uvědomil až ve chvíli, když se pohnula. Vlastík mi ji poté, co jsem ji spatřil, představil jako Jolku. Jeho nová kočka byla huňatá, podobala se spíš tygrovi  a nebýt poměru velikosti mezi mnou a jí 20:1  bezpochyby by zauvažovala o tom, jestli si mně nedá v případě 1:1 dneska k žrádlu. Docela jsem se vylekal. Opak byl pravdou, jak se později mělo ukázat.
Vlastík mně vzal na svoji obvyklou TOUR DE HOUSE, k prohlídce nové omítky v podkroví, vakuových oken, co nového v podzemní garáži, (no nic, konečně sundal z auta ten přihlouplý spoiler), co v dílně s novým ponkem,  neopomínaje nový  a zaručeně ekologický plynový kotel a kumbál předělaný na šatnu. Kočičí dáma s námi šla celou dobu a pečlivě na nás dohlížela. Ostražitý, klidný pohled malé ježaté kočičí šelmy mne trochu mátl až do doby, než se mi dostalo vysvětlemí. Sibiřky jsou závislé na lidech, společenské a narozdíl od běžných koček jsou spíš věrné ani ne tak svému domu, jako spíš rodině s níž žijí. A tak se tohle naježené kočičí stvoření v mých očích stávalo přijatelnějším tím víc, o  co víc je Vlastík chválil.
Malá dáma se sice nechala o otevřenou náklonnost chvíli prosit - asi to znáte, jako z každou ženou, ale nakonec se nechala podrbat na svých kočičích zádech a já měl (snad) vyhráno. Nebyla moc plachá, jak jsme se později dočetl na netu, jde o kočku srovnatelnou vlastnostmi třeba s mým oblíbeným kosem. Má vysoké rozlišovací schopnosti, chytrost a moc se nebojí.
Pravý okamžik pravdy ale nastal v momentě, kdy musel Vlastík ve své pracovně vyřídit  asi půlhodinový telefonát. Znáte to, zaměstnavatelé někdy volají i o svátcích.
Jolka, zvyklá na mně za poslední čtyři hodiny, asi došla k tomu, že patřím do domácí smečky, posadila  se na skříňku vedle stolu  a dlouze se na mne zadívala svým klidným pohledem. A tak jsem se díval do velikých chápavých očí a přemýšlel o svém vlastním mládí mezi zvířaty která mám rád a která mi někdy nahrazovala chybějící rodiče a v duchu jsem si kladl otázku:
Ví to nebo neví ?
_____________________________________________________________
Až procitneme z toho že nás mají rádi všichni co jim to nevěříme, od agentů od kabelovky až po politické agitátory, zamysleme se nad tím, jestli nás mají rádi naši blízcí.
A taky naše kočka.