Když dnes a denně slyšíte vtipy o poměrech na Pražském hradě, dřív nebo později dojdete k znepokojivému zjištění, že vlastně nevíte, co se za jeho zdmi v současných týdnech děje.
V průběhu letošního léta jsem vedl diskusi s jedním svým dobrým známým jež je původem Nor a jeho paní pochází z čech. Per, jak se jmenuje, viděl nedávno v televizi pořad, kde se probíralo zdraví současného Českého prezidenta a byl zvědavý na to, co si myslím.
To by se slušelo uvést do souvislostí. Norská média mají poměrně omezené pole působnosti a o dění v souvislosti s panem prezidentem se zajímají jen z toho úhlu pohledu, že už asi třetím rokem ignoruje Norskou velvyslankyni a zastupitele Norské ambasády nikam nezve. Pořad, který Per viděl, byl ale Britský.
Zde stojí zato zmínit, že v Norsku je stoprocentní anglická jazyková gramotnost. Filmy z anličtiny se zde ani nedabují a anglicky vysílané kanály patří do programového mixu Norského vysílání, asi tak jako u nás slovenské.
Britové si většinou servítky neberou a také často nabídnou neotřelý pohled na jakékoli téma U Miloše Zemana tomu nebylo jinak.
V tom pořadu mimo jiné zazněla spousta vtipů, které se vyprávějí po Českých hospodách. A tak se Per dozvěděl že:
1. Pan prezident začíná tím, jak pohybuje rukama připomínat populární loutku legendárního pana Spejbla. Taky vypadá, jak když visí na silonových nitích a někdo s ním shora hýbe.
2. Po hradě po nocích bloudí duch, jemuž pořád nikdo nechce vystavit úmrtní list. Prý ho ještě pořád potřebují ve funkci.
3. Hradní strašák už nevládne, ale jen škodí.
4. Pan prezident má v plánu vládnout ještě dlouho. I z vlastní urny se chce podílet na řízení státu.
Mně osobně to tak vtipné nepřišlo a tak jsem Perovi svůj názor musel vysvětlit pohledem člověka, co zná českou historii.
Je to osobní rozhodnutí Miloše Zemana zůstat v úřadě až do své smrti. Že jeho moc vykonávají už dávno jeho spolupracovníci, je nanejvýš jasné. A pokud by někdo chtěl namítat, že v naší historii něco takového nepamatujeme, dovolil bych si oponovat.
Srovnávat populárnějšího Masaryka se Zemanem znamená srovnávat nesrovnatelné. Ale. I Masaryk, ač postižen srovnatelným zdravotním stavem, úbytkem mozkových buděk a senilitou se rozhodl zůstat v úřadě až do své smrti. I přesto, že časem trpěl silnou ztrátou mentálních schopností a bez povzbuzujících léků již nebyl schopen souvisle promluvit. I přesto, že stejně jako i ostatní, co kdy měli tuhle diagnózu, musel používat poslední dva roky svého života podpisové razítko, protože ztratil schopnost se podepsat.
Je nemilé, že poslední měsíce života v úřadě bude náš prezident trpět rozdrobením osobnosti a nebude schopen zastupovat náš stát v zahraničí. Zvládlo se to za Masaryka, zvládne se to i dnes.
Jediné co mně mrzí je to, že zatímco Masaryk měl okolo sebe v třicátých letech pro svoje pozdní vládnutí kvalitní tým, Miloš Zeman ho nemá. Za Masarykových pozdních časů se na moci podílely vzdělané a morálně silné autority hradního týmu. Takové osobnosti byste dnes okolo Miloše Zemana hledali marně.
Když čtu některá prohlášení lékařského konzilia o prezidentově zdravotním stavu a slyším mluvit současného hradního mluvčího o politických otázkách, stýská se mi po Masarykových časech.
Ale jednou ta bída a plahočení skončí....
X+
