Kdo včera hrozil bombou v Ústeckém supermarketu ?

Stojím u kasy, přebírám v dlani eura a dvacetikoruny smíchané mezi sebou a unavený po dlouhé cestě si nepřeji nic, než než zaplatit a jít spát. Jsem v supermarketu hodinu před sobotní zavírací dobou. Jsem v bezpečí. Za pár vteřin se to má změnit...

Slovo bomba dnes v čechách bereme spíš jako vtip. Až na jednu skupinu lidí. Bez ohledu na profesi, zda jde o policisty, vojáky, fotoreportéry, či "jen" pyrotechniky. Tu skupinu, která má vlastní, nezprostředkovanou zkušenost s výbušninami. V horším případě s nástražnými výbušnými systémy. S čekajícími bombami, jejichž konstrukce umožní odejít tomu, kdo je klade, ale později zraňuje a zabíjí nevinné lidi okolo sebe.

Když jsem včera ráno nasedl do vlaku, těšil jsem se na víkend v severních čechách a to, jak to zase nandám dobrému kamarádovi v šachu. Ne že by mi to tak moc šlo, ale jemu to jde ještě hůř. V severních čechách je sice drsno, vysoká kriminalita, ale je v nich krásně.

Když jsme poseděli a probrali co nového za poslední dva týdny, vzpomněl jsem si, že potřebuji ještě něco koupit a vyrazil jsem do supermarketu vzdáleného ani ne dvě minuty od domovního vchodu. Po osmé večer už nikoho moc nepotkáte, krom romských gangů které se na severní předměstí Ústí nad Labem začaly poslední dobou stahovat. Za ten stav může nedávná reforma Policie a to, že v rámci šetření, se  na tomto na čtyřicetitisícovém sídlišti zrušilo místní oddělení policie. Je to známá JOHNOVINA, na kterou nadávají i sami policisté. Nicméně na dvou stech metrech se vám nemá co stát. Došel jsem do svého oblíbeného, dobře zásobeného a vůbec ne drahého supermarketu, který nebudu jmenovat, aby mne zase někdo nechtěl soudit a vkročil jsem do jeho dlouhé haly. Když vejdetete do známých míst, kde to stejně voní a stejně vypadá zrovna jako před rokem nebo dvěma, nenapadne vás, že vám tu hrozí něco víc, než to, že vám zboží z koše se slevami naúčtují za původní cenu. Tady se mi to ještě nestalo, ale určitě jednou stane. Potkal jsem známého, programátora a hodného hackera který se nimral v regálech se zahradním zbožím a na otázku, co kdy zase kde spadne za síť, odpověděl lišáckým, "jak já to mám vědět". A tak jsme pokecali, nic zlého netuše. Já, potřebujíc si něco napsat jsem utrhl kus obalu z palety s moukou a propiskou půjčenou z regálu jsem chvíli čmáral nové PCC kódy a podobné věci a posléze jsem s pocitem, že bych se měl cítit provinile, propisku vrátil do jejího původního obalu a pověsil zpáky do regálu. Když jsme mezi regály probírali kódy HTML mihnul se okolo místní strážný, přezdívaný POP, známý svým plnovousem, který svojí bystrostí a přísností dokázal za poslední ani ne půlrok vyhnat zlodějské gangy, které se sem poslední dobou ani neodváží chodit. Přátelsky jsem se na něj usmál a v duchu jsem přemýšlel, jestli si nemyslí, že mu tu kradu propisky (kamery nikdy nespí). Hnal svou sportoveckou postavu dál, tak už to vypadalo, že dnešní večer mne nepotká nic zlého.

Věci se mění rychle.

Ve frontě u poslední fungující pokladny nás stálo okolo deseti. Známá scenérie jako z filmu. Hodná pokladní co napůl zívá, za hodinu končí, aby se vrátila ke dvěma nezvedeným pubescentním synům, vepředu babička, co si vzpomene, že bude platit hromádkou jednohaléřů, nebo čeho to má hrst v zaklapovací peněžence. Za ní pán který /co hůř/ platí kreditkou a lidi za ním čekají a čekají, a za mými zády nervozní mladá dáma, co pořád dává najevo jak ji všichni zdržujeme. Přísný pohled, proužkované šedé sako, důležitě vypadající brýle - další právnická jepice, či veledůležitá sekretářka. Typická kuřačka, neurotička a v soukromí politováníhodná mladá dáma, se kterou nikdo nevydrží a žije jako stará panna, jen se tomu dnes říká singles. Klepe o podlahu podpatkem, milimetr za vašimi zády, jako by člověk měl vinu na tom, že vepředu je fronta. A je jen na vás, zda se tím vším dáte znervóznit, nebo to odevzdaně a v klidu snášíte.

A tak jsem tam stál, smířený s osudem, přebíral drobné a dělil je v dlani na české a evropské. A v tom šumu mi skoro uniklo hlášení o ukončení pracovní doby. V ten okamžik jsem zbystřil. Hodinu a čtvrt před zavírací dobou nás hlas v amplionu vyzval, abychom "přistoupili k pokladnám". Takovou hloupou frázi jsem v životě neslyšel, ale poté co jsem uviděl starého známého, jež si začal klestit cestu k pokladnám, spolu se svojí paní a malým synem a v prodejně nechal košík s nákupem, zbystřil jsem. Zejména když jsem vzal v úvahu, že je policista (v tu chvíli ve sportovním civilu) a spěchá. Také fakt že opustil vrchovatý nákupní vozík dával tušit nějakou vyjímečnou událost. Asi si umíte představit co je to, popřebírat slevy do nákupu za dva tisíce a pak ten vozík plný slev nechat stát ... To je skandální - řekla by žena.

Byl jsem na řadě a tak jsem věnoval svému nákupu dobu ůměrnou markování pouhých šedesáti korun. Během té doby se objevil u pokladem mladý policista s kusem papíru který všichni kdo věci rozumí, znají jako "Traktorák".

Když jsem byl na odchodu, zahlédl jsem zástup Policistů u vzdáleného, hlavního vchodu a okolo mne spěchal můj známý Pop. Byl jsem zvědavý a tak jsem se ho zeptal copak tu dnes honí, "Bombu"?

To co já myslel žertem, on vážně potvrdil. Pro jistotu jsem se ho zeptal znovu.

Hrobové tváře policistů pár desítek metrů od nás potvrzovaly to samé.

JE TU HLÁŠENÁ BOMBA !

Obyčejný čech má onu nevýhodu, že nemá reálnou zkušenost a na hrozbu bombou se dívá zásadně jako na vtip. Je to podle mého špatný přístup k věci. Jednak ze strany těch, kdo takhle po telefonu dělají z policistů zbytečně blbce a jednak ze strany těch, kdo tomu nevěří.

Před 14 lety jsem byl pár metrů od exploze v Pražské Wuchterlově ulici, kde si Ruští mafiáni, v tajnosti, po předchozích výhrůžkách vyřizovali účty mezi sebou. Pamatuji se, jak jsme vyšli z okolních domů s rozmlácenými okny a sbírali střepy z popelnice roztrhané na tisíce kousků, v níž nejspíš byla bomba. Pamatuji se, jak mne a ještě jednoho mého souseda doslova přepadl televizní štáb vedený Ditou Dvouletou-Bochníčkovou a já, plný hořkosti z toho, co jsem viděl, jsem si postěžoval, že terorismus na Praze šest až doposud neexistoval. Pamatuji se, že fotografie mých dlaní s oním zeleným plastovým střepem obletěla díky agentuře REUTERS před čtrnácti léty celý svět. Pamatuji se na svoji první zkušenost s tlakovou vlnou v mých dvanácti, v kamenolomu, kousek od našeho domu, kdy jsem při plánovaném sobotním odstřelu, schovaný v trní 150 metrů od místa exploze, poté co jsem se zasažený a vyděšený vrátil duševně do reality, pochopil, že nemůžu říct svým rodičům, co jsem právě zažil.

Pamatuji se na spousty prohlídek v Paříži už někdy v roce 1986, kdy jsem pochopil, že Maročani svoje hrozby útoky na kostely a památky v civilizované Evropě myslí vážně.

Pamatuji na odletové procedury jimiž člověk musí posledních pár let procházet v Izraeli, této krásné zemi a vůbec není pochyb o tom, že je tahle obezřetnost na místě.

Vzpomínám si, jak mne jen kvůli tomu, že jsem se chtěl podívat na jízdní řád na Jeruzalémském hlavním nádraží prohledali "a dost mně tím štvali" a to i přesto, že chápu, že je to u nich potřeba. Taky se pamatuji, jak na tom samém nádraží před čtrácti dny vybouchla bomba - a zabíjela.

Bomby nejsou legrace. Kdo si to myslí - je hlupák !

Když jsem pořizoval fotografie k tomuto článku, zamyslel jsem se, zda autor této hloupé anonymní hrozby zažil hrozbu reálnou. Hrozbu situací, kdy jde o lidské životy a s atentátníky se vyjednává přes mířidla policejních samopalů, pokud vůbec. Vzhledem k dlouhodobě systémovým, počítačovým operativně technickým nástrojům Policie, (které pracují posléze léta samy) ani na okamžik nepochybuji o tom, že za rok, za pět nebo deset let bude znám onen anonymní atentátník a není pochyb ani o tom, že se dostane k soudu.

Ale dřív než se to stane, bych přál onomu anonymnímu válečníkovi zažít onu hrozbu, která je reálná. Tu ránu, kdy to za vámi práskne a vaším tělem projede bodavá bolest, v horším případě vystřídaná milosrdným bezvědomím...

Jan Zíma

PS autora v 01.50 ráno. . Policie supermarket prohledala, nic nenašla a bomba zatím neexistuje. Bolestivé poselství tohoto článku ale zůstává. Jsem si jistý, že pachatele najdou...