Chcete zabít vlastního osmnáctiletého syna? Nevíte jak na to? Kupte mu nějaké to GTI.
V čase vánoc najdou naše děti pod stromečkem ledacos. Abych byl přesnější, občas stromeček musíme postavit na ten dárek. Vánoce jsou vánoce. Asi tak před třemi měsíci řešil jeden z mých starých spolužáků problém, co dětem dát za dárky. A protože holčičí logice nerozumí, nechává rok co rok na holkách, tedy manželce s dcerou, aby se radily samy. Ale syn to je jiná. Musím říct, že většinou byly za poslední léta ty dárky veskrze praktické. V patnácti táta zaplatil mladému Milanovi celoroční kurs na kluzáky a o rok později byl z kluka pilot. V šestnácti to byl nový počítač a v sedmnácti řidičský kurs. Když ale nastal den, kdy měl kluk řidičák, rozhodl se Milan senior nejspíš zbláznit. Rodinný Superb dával z ruky nerad a tak se doma dohodli, že to může být jakékoli auto do šedesáti tisíc.
Co si tak asi kluk vybral.
Když jsem se dva dny po vánocích u Milana stavil, otřásl jsem se hrůzou z toho, co jim stálo za přírůstek na dvoře. Jedno z těch menších aut celkem slušného výrobce. Ale taky auto z kategorie těch, o nichž se dá tvrdit, že motor váží víc než karoserie a bezpečnost žádná. "Škoda kluka", ucedil jsem skepticky a hned jsem dostal vynadáno. Milan je rozumný kluk ale . . . já měl taky svoje telecí léta. Jen jsem jako řidič začínal už v šestnácti. Dneska to můžu říct.
A přede mnou stálo něco, co mi nahánělo hrůzu.
Nanejvýš osm metráků laciného plechu, kola z nějakého většího typu auta a motor, který se sice ještě jakžtakž vejde do prostoru pod kapotu, ale výkonem může konkurovat nějaké středně velké lokomotivě.
To auto je ideální prostředek pro vlastní zabití.
Někdy přemýšlím nad tím, že ty divize automobilek, které v malých sériích navrhují tyhle přemotorovaná auta, by si občas mohly uvědomovat, že každou takovouhle novou sérií aut, naplní jeden středně velký městský hřbitov.
A tak jsem Milanovi vysvětlil že je to opravdu risk a že kluka má jen jednoho. Dostalo se mi politování a doma v kuchyni pořádného grogu. A tak jsem upil trochu té horké dobroty a když Milan zmizel do podkroví aby mi ukázal nový atlas světa, co zase dal k vánocům junior jemu, zasnil jsem se a vzpomněl jsem si na dobu před deseti lety.
Byl jsme tehdy jako jeden z prvních u autonehody, kde už se řidiči nedalo pomoci i kdybychom ho našli v celku. Stará osvědčená pravda zkušených policistů od nehodovky říká, že většina stromů podél cest při nárazu povolí, ale hruška je zkrátka hruška. Mrcha tvrdá to je. O jednu takovou se ve smyku za velmi vysoké rychlosti, čelně doslova rozcákl takovýhle malý přemotorovaný vůz. Na několik kusů. Obrovitý motor se vytrhnul a ležel daleko v poli, auto bylo asi na čtyři kusy a řidič - jak jen to říct ? Pajšlík, mozeček, spousta hadrů a pořádně naklepaná hromada řízků. Byl doslova všude po celé délce rozsevu zbytků karoserie. Asi tak na třiceti metrech. Až když jsme našli kus jeho hlavy a zbytek kožené bundy, oddechli jsme si , že to nebyla nějaká mladá dívčina. Později v tom kusu obšité černé kůže našla policie občanský průkaz a zjistila věk toho, po okolí místa nehody rozptýleného nešťastníka. Nebylo mu ani dvacet. Druhý den jsem se dozvěděl, že nějaký hlupák připustil, aby se na to místo probojovala jeho máma a viděla, co z kluka zbylo. To se asi opravdu nemělo stát. Nedovedu si představit, jak dlouho musela být potom ta chudák máma v péči lékařů...
Bezpečí našich dětí je často výsledkem toho, jak se sami rozhodneme. Jsme lidi a děláme chyby. Jde o to, že některé z nich už nejdou vzít zpátky. Ani na příští vánoce.
Jan Zíma.
