Jak války v Afghánistánu a Iráku asi prožívají děti vojáků západní aliance? Jak jim je, když vědí, kde táta je? Možná bychom se jich občas měli zeptat...
Ahoj táto.
Velení NATO denně chválí svoje úspěchy jichž v těchhle taženích dosáhla a určitě nelže.
Ale možná bychom si měli klást otázku, jak se to podepisuje na rodinách a dětech vojáků, kteří slouží v těchto misích. A to nejenom o vánocích. Jak se projeví na duši dítěte vědomí, že se táta, sloužící daleko v zahraniční misi, nemusí vrátit v pořádku, anebo také nikdy. Jaké to je, mít o tátu strach. Dětský svět je trochu jiný, než ten náš. A také trochu intenzivnější. A emoce dětí jsou víc zranitelné. Ať už jde o naše Prostějovské speciály, nebo příslušníky US Army, ti všichni většinou mají rodiny. A ono temné tajemství těchto rodin, z povrchu tak nenápadné a to jak prožívají, že je táta někde, kde se střílí, většinou neznáme.
Je to škoda, možná bychom si služby našich vojáků vážili víc.
Následující video vzniklo už před 5 měsíci v americkém Wisconsinu. Je o návratu seržanta J. W. k jeho rodině.
Jeho kolega, seržant Robert Johnson, donedávna sloužící v Afghánistánu založil pro tyto videa v poslední době velice populární :
WelcomeHomeBlog.com
Máloco vypovídá o dětské duši víc, jako video, kde se táta vrátil domů k dětem z války.
Jan Zíma.
http://www.youtube.com/watch?v=Jb7nRAxYhdE
