Děti nás přesvědčí.

Jak může lidská zatvrzelost ničit vztahy asi všichni víme. Tvrdohlavost není dobrá vlastnost. Je to neschopnost dělat kompromisy. Nic víc. Jako je tomu i v tomto příběhu.

Děti nás přesvědčí.J.Z. 2009

Když se Maruška před pár lety s Petrem poznala, doma bylo zle. Táta přeci léta nepracoval na rodinném gruntu a neplatil Marušce vysokou jenom proto, aby ji z domu odvedl nějaký čerstvě vyštudovaný knihomol co smrdí korunou. A že byl Petr lingvista mluvící třemi jazyky ho při perspektivě člověka, co jezdí nejdál do okresního města pro osivo a na své členské schůze, nijak neoslovovalo. Máma to zkoušela po dobrém, Maruška po zlém a nepomohla ani moje přímluva, že když něčemu nerozumí, ať si dá poradit. "Toho bohdá nebude", zněla pravidelná odpověď. Tak jsem mu připoměl, že pán učí lásku, nikoli nenávist k bližním a odpovědí mi bylo, že jako ateista nemám do věcí našeho pána co kecat, když na něj stejně nevěřím. To byla pravda.
Petr nesměl do chalupy, ani jen k Vratům se nesměl přiblížit a Maruška s tátou nepromluvila několik týdnů. Mé nečestné vydírání, že mu nepomůžu s opravou vstřikovacího čerpadla na kombajnu nepomohlo také. On, stará držgrešle, raději zavolal opraváře a zaplatil ho.  A máma, mající s ním nejtěžší kříž si zoufala, kdy že ho to přejde.

Jenže život se nás neptá a tak jednoho dne Maruška zjistila že s Petrem čeká rodinu. Tím dnem byli prakticky vyhnáni z rodiny.
Žili v malém bytě, těšili se na dítě a litovali že táta, trochu cvok a hodně lidovec, si stěžuje pánubohu, mluví o ostudě a doma leští flintu. Jeden kamarád policista nám poradil fintu. "Přijďte až s tím malým"

Po deseti měsících v krásnou dubnovou neděli, tedy v den D jsme čirou "náhodou" pomáhali se starým kamarádem pantátovi spravit traktor. Máma to věděla předem, uvařila dobrý oběd  a schovala dvojku do stodoly. Když uviděl žlutou Felicii u vrat začal soptit a shánět se po ní. A tak jsem se ho zeptal, jestli chce být vrahem dětí ve vlastní rodině a jestli by nechtěl, aspoň dneska, přestat blbnout. Jeho dcera o minutu později, jestli se konečně nechce podívat na malého Honzíka, svého vnuka. Najednou zapoměl na svoji zlost, na neoblíbeného zeťě před sebou i na tu flintu. A ten malý, uvrněný uzlíček se najednou stal středem jeho světa. Děti nás přesvědčí.
Ten den jakoby přišlo do jejich rodiny jaro s prvním sluníčkem. Zeťákovi dnes říká křestním jménem, Honzík má první poslední a dneska už i malou sestřičku. A pantáta zberánkovatěl a žije s malým stínem viny, jak jim kdysi křivdil. A protože, i když to nepřizná, věří nejen na pánaboha ale na ty jeho odpustky asi taky, asi aby se trochu vykoupil, napsal na prťata, která tomu ještě ani pořádně nerozumí, pořádnou část rodinného gruntu.  Vzhledem k tomu, že to víceméně po revoluci nakradl, dalo by se říct, žádná velká oběť. Ale to neznáte sedláky, jak neradi pustí velké úrodné pole. Jen jejich silný cit pro vlastní krev, má v jejich vidění světa navrch.  
A děti mají rodinu, dědečka a babičku.
Děti zato stojí.
Jan Zíma