Že se Romský předák zastane svých, se dá pochopit. Že chce brát obětem možnost obrany při surovém, bezohledném přepadení, je nepřijatelné.
Máme právo se bránit ?J.Z.2011
Zástupci médií i mí ctění kolegové na největším blogu této země, již o napadení v Tanvaldu publikovali hodně. Bohužel ne všechno.
Sám sebe se ptám, zda do příběhu novoroční tragické události můžu ještě něco vnést. Odpověď zní - můžu.
Ono se to moc neví, ale svědci události kupodivu existují a i přes zastrašování, tito lidé taky mluví. To co není v Praze vidět, je Tanvaldu denním chlebem. Navzdory vládním měkkým modelům a zbytkům multikulturní politiky se zúčastnění nebojí říct pravdu. Pravdu, jež bude možná velice nepopulání. Pravdu, jež povede k vystřízlivění velké části české veřejnosti, která fandí kosmopolitním filozofiím.
Sám jsem zastáncem kosmopolitnosti. Bez ohledu na to, zda je můj soused muslim, izraelec,cikán či hinduista jsou moje vlastní názory dány pouze tím, zda můj soused nebije děti, svoji paní a nezastává se intifády , nacismu či komunistického třídního boje.
Tanvalské záležitosti nejsou o Romech. Nejsou o rase, jsou pouze o našich nepřizpůsobivých. O lhoucích zločincích , kteří kazí pověst jedné z našich minorit. Zástupci černošské, vietnamské, slovenské a chorvatské minority budou zcela jistě vědět, o čem hovořím. Je to o darebácích, co se posilní alkoholem a s pocitem osobní nařazenosti vyrazí do ulic s cílem někomu ublížit. Je jedno komu, pokud to nebude někdo vlastní.
Vyjádření Romského předáka pana Gorola patří do učebnicových příkladů toho, kdy se něčemu straní a to bez ohledu na morální důsledky.
Štefan Gorol uveřejnil informace o tom , že se jedná o rasově motivovanou vraždu dřív, než hovořil s policií. Uveřejnil nejméně pravděpodobnou verzi události, aniž hovořil s kýmkoli ze svědků události. (Prozatím jich je pět). Štefan Gorol obvinil napadeného důchodce z vraždy (jeho slovy popravy) bez jediného důkazu.
Jeho slova "Poprava dvou hochů" jdoucích podle dojemného prohlášení otce rodiny, popřát nad ránem k novému roku babičce, dostávají trhlinu poté, co si uvědomíme že oním napadeným byl expolicista a útočníky mládenci s trestněprávní minulostí.
Policejní důchodci jsou známí svojí touhou po anonymitě. Policejní důchodci se vyhýbají popularitě. Policejní důchodci vždy řeší situaci tak, aby neměla fatální následky. A pokud střílí, je to poslední možnost, jak si chtějí zachránit život.
Štefan Gorol dokonce určil, jak si při těchto násilných přepadeních má oběť závazně počínat. Osobně mi přijde zoufalou představa, že v momentě, kdy mne někdo bije do hlavy něčím těžkým, bych se měl bránit tím, že v případě že mám pro svoji obranu v ruce střelnou zbraň, budu muset povinně střílet za sebe, nebo kamkoli, hlavně abych nezasáhl kriminálníka, jež se mně pokouší bolestivě zabít. To ovšem není podle filozofie pana předáka Gorola. Jeho úzkostlivé lpění na právech zločinců jen dokládá, z čeho pochází. Je kuriozní že útočník, jež přepadení nepřežil, měl za sebou už jedno loupežné přepadení a na svém facebookovém profilu, http://www.facebook.com/zabijak.tonny?sk=wal , o sobě prohlašoval, že je zabiják. To totiž k dojemnému příběhu o hodných chlapcích moc neladí.
A tak se ptám. Budeme dbát dodržování práv nepřizpůsobivých problémistů na úkor majority. Budem zabíjet šance na společenskou participaci slušné a pracovité části Romské menšiny kvůli třiceti procentům jejích kriminálníků.
Bude mi kriminálník určovat, jak se smím bránit ?
Jan Zíma
