Jednou z nejhorších představ svobodného člověka je, že jej bude řídit stát. Zdá se, že o tom, co je pro nás dobré už nerozhodujeme sami. Co je dobré rozhodne Bruselská politická administrativa. Myslíte že to není pravda ?
BUDEME MUSET KUPOVAT PŘEDRAŽENÁ AUTA ?FOTO J.Z. 2010
Jsem zastáncem funkční byrokracie a tzv. malého státu. Bez funkční samosprávy nemůže fungovat žádná země a je věcí názoru, zda chceme jednoduchou státní správu, jako třeba ve Švýcarsku, či přebujelou byrokracii, jako u nás.
Jenže hlavním tématem tohoto článku není běžná úvaha o duplicitách a triplicitách ve státní správě a nehorázné vyhazování za příliš mnoho úředníků.
Existuje totiž mnohem závažnější téma.
KDY NASTÁVÁ MOMENT, KDY O TOM, CO JE PRO OBČANA DOBRÉ, NEROZHODUJE ON, ALE STÁTNÍ BYROKRACIE, ČI POLITICKÁ LOBBY.
Pro ukázku jsem si vzal dva příklady z automobilového průmyslu z posledních pěti let. Jakkoli automobilismu fandím, vidím i kriticky negativa, před nimiž nemá smysl zavírat oči.
Začněme v Pravěku. Onom automobilním.
O masovém automobilismu můžeme hovořit od dvacátých let v USA i Evropě, Naše auta za nějakých počátečních 60 let od té doby urazila dlouhou cestu. Henry Ford zavedl pásovou výrobu a auta byla najednou levná - tedy šlo o pokrok. Zavedly se přední kotoučové brzdy, Volvo začalo spolu s Mercedesem už na počátku šedesátých let vyrábět bezpečnostní přední skla a později i karoserie a spolu s airbagy a ABS se naše auta stala i bezpečnějšími. Zavedli jsme katalyzátory a města jsou čistší. A přítomnost spousty udělátek v dražších vozech počínaje osmdesátými léty dokázala zpříjemnit cestování těm co na to měli. A zde začínáme po oněch 60 létech.
Když pominu katalyzátor, jež mám za užitečnou nutnost, jaké a jak vybavené auto budu mít, bylo až do osmdesátých let otázkou svobodné volby, do níž státy nezasahovaly. Přijde mi servořízení do menšího vozu předražený luxus? Tak si ho neobjednám. Jsem dobrý řidič co jezdí jen přes léto a nechci vyhodit 30 tisíc za ABS? Tak ho prostě v autě nebudu mít. Byly to časy, kdy jsme se mohli rozhodnout sami. Jedinou změnou spolu s nástupem "mozků" v automobilech, byly povinné desátky v podobě autorizovaných servisů s fabrickými počítači s čímž začalo tuším BMW a připravilo nám tak povinnost pravidelného, ne zrovna laciného servisu vozu. Už tehdy výrobci uměli vytahat ze zákazníkú peníze přes servis. Jenže tato forma automobilního otrokářství může mít i mnohem horší podobu. A to v podobě povinného vybavení vozů o němž mohou vzniknout velmi racionální pochyby.
Toto vše mi dnes stát může nařídit a také to udělá. EU posledních několik let přijímá směrnice jež přímo nařizují, které součásti výbavy musíte ve voze mít, aby jste si jej mohli koupit. A to pouze ku prospěchu monopolního výrobce daného systému. Že nikoli? Zde jsou dva příklady.
Na přelomu let 2005-2006 projednala a předběžně schválila EU povinnou montáž sofistikovaných výfukových systémů pro nová auta. Požadavkem, u nějž není na první pohled jasné, jak na něj úředníci a politici přišli, bylo, aby vozy jezdící po našich silnicích, nejen že neznečišťovaly, ale zároveň vzduch čistily. Jde o náročné, několikastupňové systémy, které jen jakoby čirou náhodou má vyvinuté konsorcium dvou západních firem a nikdo jiný nemohl konkurovat. Když pominu neetickou rovinu věci, že si lobby silné západní elektrotechnické firmy, namísto klasického konkurenčního boje na trhu, prostě pomocí politiků prosadí zákonnou povinnost montáže těchto svých systémů do nových vozů, což je kromně uvažovatelné korupčnosti prostě nemorální, přichází na řadu důležitější otázka. Cena. Například cena kompletu tohoto systému pro vozidlo GOLF/OCTAVIA činí mezi 3500 až 4000 EURO s životností 120.000.-150.000.km. Jinými slovy, velká firma zařídí, aby jsme si s novým vozem tento systém museli koupit povinně. Není ukázkovějšího příkladu manipulace trhu pomocí Evropských zákonodárců. Uvedená směrnice a později zákon, nevešly do unijní legislativy jenom díky nastávající ekonomické krizi. Jedinou vyjímkou, byly systémy filtrace pevných částic u naftových motorů. Jak moc se umí tento systém motoristovi vymstít, jsme už nesčetněkrát zažili. Životnost většinou oproti proklamovaným 150.000.km. bývá poloviční a jakmile se filtr zanese, vůz se přepne do bezpečnostního módu. Motor jede pouze na 40% výkonu a nic s tím neuděláte. Na dojetí do servisu, kde Vám řeknou něco o čtyřiceti tisících za výměnu hlavního dílu, to ale stačí. Představa, že dojde na realizaci celého tohoto zákonného záměru započatého před 5 lety je děsivá. Řidič bojující s klesající spolehlivostí aut v posledních letech se tím pádem nutně stane dojnou krávou automobilek a tím, kdo jako otrok jen platí, platí a platí.
A ekologové a s nimi spřažené firmy na tomto ekologickém pokrytectví profitují. Pokud bychom totiž chtěli začít něco dělat s pralesy a celosvětovým ovzduším, nemá smysl vyhazovat pouze Evropské domácí zdroje, ale začít tlačit na opravdové znečišťovatele. Jen se obávám, že narozdíl od Evropského voliče, jež musí sklonit hlavu a splnit, co páni Bruselu nařídí, by to u skutečných, dvoutřetinových celosvětových znečiťovatelů byl kratší proces.
Existují totiž nejméně dvě země, mající dohromady přes dvě miliardy obyvatel, jež vyprodukují uhlíku a jiných emisí asi dvacetinásobek toho, co Evropa za celý rok. Jakkoli málo demokratické, neodírají své občany nesmyslnou finanční zátěží v podobě v Evropě tolik módní ekologie.
Vláda Lidové republiky Číny, či vláda Indická by totiž naše europoslance s nějakou plýtvavou ekologií, asi poslaly do háje velmi rychle .
Druhým příkladem z nedávné doby jsou Systémy řízení stability vozu (VSC). Spolehlivý systém, jež dokáže přibrzdit, či odblokovat jednotlivá kola, může být dobrým pomocníkem, je li dostatečně dimenzován a posledních víc jak 10 let se používá v dražších vozech. Jde o systém drahý a pokud je vyráběn spíše s ohledem na výrobní cenu, může být někdy i vyloženě nebezpečný. Tyto systémy počítají s částečným, nebo i úplným převzetím kontroly v krizových situacích. To co může fungovat u drahého vozu solidně, by mohlo u vozu za 200 tis kč. (s tímto systémem za 250.tis.kč.) být spíše zdrojem problémů. O tom, že není dobře svěřovat se do rukou techniky která za vás brzdí, nebo nebrzdí, či Vám vezme volant z rukou, se mohly přesvědčit tisíce Amerických majitelů nových Toyot vybavených Star safety systémem Toyota. Že nejde jen o plané mediální tlachy, dokazuje příběh Kanadského vydavatele českého původu Vladimíra Stwory, který po první zkušenosti s novou Toyotou se systémem jízdní stability zveřejnil svůj zážitek a vyvolal tak řadu otázek o těchto systémech.
Pokud současná Evropská legislativa nahrává výrobcům těchto systémů onu teoretickou (malou domů) tím, že motoristovi nařídí zákonem koupi takovéhoto systému spolu s novým autem, je zde zpochybněna svobodná volba i rozum motoristy. Je to neetické a jde v pravdě o okrádání kupujícího, posvěcené unijním zákonem.
Schválení, jež proběhlo pokud je známo minulý měsíc, provázela dojemná mediální kampaň na téma, kolik desítek lidských životů to může v každé unijní zemi zachránit ročně. Zcela se vytratila diskuse o faktech, kolik lidí už takovéto systémy naopak poslaly do hrobu. Příběhy o nebrzdících Toyotách jsou totiž reálné a doložené. Dalším bodem by mělo být, kolik to bude stát, kdo to bude platit a která nadnárodní firma na tom zbohatne.
Až mi příště EU nařídí, abych používal jinou podobnou hloupost ve své garáži, pracovně či kuchyni, kriticky zapřemýšlím, která firma zase europoslance lanaří a k jaké hlouposti. A možná si na dveře přišroubuji vícejazyčnou ceduli po vzoru hradního mluvčího pana Hájka.
"SEM EVROPSKÁ UNIE A JEJÍ PITOMOSTI NESMĚJÍ ! "
Jan Zíma
