A proč ne rovnou kosmodrom Václava Havla !

Mnohé národy na světě jsou nepoučitelné a v pravidelných intervalech si na sebe pletou stejný bič. Ten náš je občas ztráta vlastní paměti.

Umřel oblíbený i zatracovaný exprezident, dramatik a disident. Stejně jako za dob úmrtí významných komunistických státníků, se vyrojila celá řada návrhů,co všechno po něm pojmenovat a pokud možno i jak brzy to udělat. Hlavním tématem se pochopitelně stalo Ruzyňské letiště v Praze. Proč ale teď a proč tak rychle. Nepřemýšlím o tom kvůli obecně špatné pověsti místních letištních taxikářů, jež kradou jak straky, vedení letiště, jež na tomhle jinak neudržitelném stavu musí být nějak zainteresované, ani kvůli všude se vyskytujícím kapsářům, jež dojíždí z přilehlého Kladna a jsou rezistentní i proti bystrým kamerám, které jsou tam prý proti terorismu a o zlodějích se mluví jen šeptem. Ani nehartusím proto, že jde, z hlediska ceny letenek o nejdražší letiště v evropě. Ani ti komunisté, kteří jediní, by si tuhle diskusi škodolibě přáli, mne netrápí.
Otázkou je, jestli se taková významná věc nemá promyslet.
Máme k dispozici srovnání s dvěma velkými zeměmi. Po pádu SSSR se tisíce náměstí přejmenovávaly ze Stalinova na kdeco jiného. Jen Lenin zůstal v Rusku celkem v oblibě. Jeden z největších německých dálničních mostů se dnes jmenuje po čtvrti, jíž prochází a nikdy se nebude jmenovat jinak. Žádný klasik ani státník by asi nechtěl posmrtně propůjčit své jméno mostu, jež byl dřív pojmenován jako most Adolfa Hitlera. Američané pojmenovali letiště v New Yorku na JFK několik týdnů po Kennedyho smrti a poté deset let diskutovali nad otázkou, zda se to hodí vzhledem k faktu, že Kennedymu kariéru v politice zaplatil jeho otec - miliardář. A také o tom, že v životě zesnulého prezidenta se dalo najít všechno od tvrdých drog, pochybností o jeho válečném zranění páteře, až po mimomanželský poměr s Normou Lee Baker, známou jako Marylin Monroe, když už byl ve vysoké politice. Další dvě největší letiště, LAX ve státě Kalifornia a MIA na Floridě, zůstaly možná proto, doposud nepojmenovány.
Máme srovnání i s vlastní historií. Když před dvaceti lety padaly návrhy pojmenovat naše největší letiště na TGM, také se to nestalo. Masaryk byl také milován. A nikdo už si ani nevzpomene, že po pádu Habsburků, Tomášem Masarykem dosazení národní správci kradli tak, že by je v té velkozlodějině nedokázali dohonit ani majetkoví tuneláři z časů polistopadové privatizace devadesátých let. Tehdy však zvítězil zdravý rozum.
Často se dělají unáhlená emotivní rozhodnutí. Ačkoli nemusejí.
My češi nejsme vyjímkou. Za první tři měsíce vzniklo okolo 120 návrhů na pojmenování náměstí Václava Havla v městech a obcích. Nejdále v tomto směru zašel severočeský Ústecký primátor Vít Mandík, obvykle známý jako zatvrzelý ignorant novinářů. Ve světle posledních událostí a později televizních kamer, s velkou slávou oznámil přejmenování Ústeckého Mírového náměstí na náměstí Václava Havla. A to k velkému zděšení zastupitelů města, kterým se tuto věc ani neobtěžoval navrhnout do zastupitelstva jako bod k projednání. Mírové náměstí je nakonec ještě pořád jmenuje Mírové.
Jistě by mi oponovaly tisíce exprezidentových obdivovatelů, že jde přeci o naprosto jasnou volbu, ale kdybychom se jich zeptali, jak dobře Václava Havla znali, nejspíš by popravdě přiznali, že vůbec. Náš národ dělá pořád tu samou chybu už po staletí. Nedůsledně se rozhoduje a pak celé dekády nadává.
Václav Havel byl jenom člověk. Mající jak stinné stránky, tak i dobré vlastnosti. Určitě by stálo zato klást otázky, kolik toho jako prezident dostáhl a kolika uprchlíkům z muslimských zemí pomohla nadace Dagmar a Václava Havlových. Určitě také, jak moc mu vděčíme za dobré vztahy s USA, díky nimž se v čechách nyní po slovenském vzoru, neroztahují ruské energetické firmy. Slušelo by se zmínit, kolika lidem z disentu pomohl po roce 1989 zpátky k jejich životům, kariérám a vlivu na naši společnost. Určitě by stálo za to, pochválit jeho divadelní hry. Možná poté mávnete rukou nad mnohými tichými obviněními, že cestou k prezidenským milostem byla v devadesátých letech finanční podpora Vize 97 ze strany těch trestně stíhaných, kteří na tento druh sponzoringu měli dost financí. Odpustky možná budou odpuštěny.
Možná že nám přijde podivínské zaobírat se úvahami o divokém životě disidenta Václava Havla za časů normalizace. Možná nebudete naslouchat kritice exilových čechoameričanů, kteří komplikovanou cestou podporovali finančně VONS (Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných) a posílali finanční dary na pomoc těžce zkoušených politických vězňů. Možná se zarazíte nad tím, že počátkem osmdesátých let Václav svým dopisem zarazil na dálku vytisknutí jedné z nejlepších knih o třetím odboji v ČSSR, jež měla vyjít v kanadském Torontu a nakonec vyšla o 7 let později.
Co vás ale přiměje zbystřit, je několik desítek politických vězňů z disentu osmdesátých let, jež ho ani dvě desítky let po pádu komunismu nechtěli zdravit. A možná už vůbec nepochopíte fakt, proč jej jeho přítel z šedesátých let a později světoznámně slavný spisovatel Milan Kundera ze svého fracouzského exilu ignoroval desítky let. Možná Vás poté napadne, že by se jeho nadšenci měli zajímat také o fakta, když už je neznali.
Náš exprezident byl člověkem dělajícím velké chyby i velké skutky. Člověkem, jež toho moc nenamluvil a raději moudře mlčel, protože po celý zbytek života mu nic jiného stejně nezbylo. Až nás opustí první euforická touha pojmenovat po něm každý patník, měli bychom, než to uděláme, o tom nějakou dobu přemýšlet. A taky dlouho diskutovat. Podle starého dobrého pravidla.
"Než něco uděláš - PROMYSLI TO !"
Jan Zíma