Úvod do blbosti

Říkal jsem si, že by se mělo i myslet. I na blbost. Jeden například říkal, že když byl mladým zobákem a zobal z ruky píseň toho či onoho, pobuřovalo ho, když pochopil, jak jedni využívají blbosti druhých. Rozčiloval se prý i nad televizními reklamami. Vůbec se jim nezasmál. Bral rozum do hrsti, než se ucho utrhlo. Pak ho podvedla nějaká žena, takříkajíc z něj dělala blbce a on jí nadšeně pomáhal; seznal tedy, že ani on, ani onen, není imunní a blbosti druhých užití jedněmi mu přestalo připadat jako veliké nedorozumění a začalo připadat půvabné. Oklamat důvěřivce se mu stalo uměním, jako jinému kupříkladu Rembrandt nebo Klee. A aby si opatřil alibi, zvolával by třeba: "Což i oni nás neklamou svými šerosvity a čarou povýšenou na krásu? ...a to vůbec nemluvím o Maleviči!..." Nemusím dodávat, že se stal lvem salónů a patřičně se za rohem smál jejich osazenstvu. Díky svému zákonitě stále také vyššímu postavení se nedozvěděl, jak ono jemu také.

Věda a škola nás již poučila, jak změřit rozměry planet, snad také na centimetry, stáří vesmíru i číslech podprsenky. Vědecká práce o blbosti však zatím nejspíš sepsána nebyla. Předmět se jaksi vymyká. Názvy románů se hemží vším možným. Nedávno jiný v pokročilém věku dospěl až k Ignoranci, samozvaný překladatel ji přeložil jako Nevědomost, co mu zbývalo, ale Blbost? Blbost je úplným tabu ve vědách. Zvláště psychologických. Všudypřítomná tendence k nazývání věcí pravými jmény. Je téměř všude a nikde….není zmíněna. Vystupuje obvykle pod pseudonymy a pozná se zejména podle nesnesitelné touhy dělat něco opravdu nezáživného pokud možno hned dnes a neodkládat to na zítřek, či být se soudruhy vždy zadobře.

Blbost se vymyká přírodnímu zákonu a není tedy divu, že vykutálenci se k blbcům také občas chovají nezákonně. Častěji jsou však lidské zákony vytvářeny tak, aby tuto činnost legalizovaly, patrně tendencí k přirozenému právu. Snad i někdo napsal román s titulem Blbost, ale buď mu to nakladatel rozmluvil, známý kritik ho varoval, či to překladatel přeložil jako Neznalost, nebo na ten způsob. Nezveličujme své zásluhy. Hádanka, co společně proslavilo Foresta Gumpa a Michaela Jacksona?

Třeba se zaměřme na jejího nositele. Blbce. Ten se obvykle vyznačuje tím, že je ze všech nejchytřejší. Dívá se často do zrcadla, neustále kontroluje, zda je to na něm patřičně vidět. Zrcadlo holt obraz převrací a jelikož se nechová jako čočka, co to dělá vzhůru nohama, nikdo si toho už vlastně nevšímá a všichni jsou spokojeni. Teorie odrazu. Moonwalk.

Musí mít ale blbost vůbec svého nositele? Nevystačí si sama? Nevyskytuje se snad v hojné míře i u těch, co za blbce považováváni nejsou? Nebo se jim to aspoň neříká. Nevyskytuje se snad i v některých (všech) oborech lidské činnosti? De-jure prostě všude. ...a to ani zvířátka jí nejsou ušetřena: například o naší feně všichni říkají, jak je chytrá, ale mě její skákání, na hop přes klandr, připadá jako typická blbost.

Věda zabívající (ano, vy díte dobře) se blbostí se logicky jmenuje blbologie. Blbistika je pak pododvětvím každého odvětví, v němž jde o popsání specifik blbosti v tom kterém oboru. Blbologie má nyní i svou propedeutiku. Že nevíte, co to je? Příklady z teorie ilustrované zpravidla výjimkami z praxe. Například takový šéf, ten je až na výjimky bez výjimek blbec. Nebo, taková žena, ta je až na výjimky bez výjimek nevěrná, a není-li, jedná se ještě o dívku, pannu, atd. Kdo to neví, bývá považován za blbce. Věrná žena je contradicio in adjecto, o muži nemluvě, řekl by stoik, nomen omen. Zvláštní odrůdou je pak ten, který za nevěrné považuje všechny ženy kromě té své či obráceně, a nebo to dokonce věrně toleruje. Příklad blbce na vyšší úrovni, zkráceně na ntou. To je tedy blbologická propedeutika, včetně tohoto úvodu.

Někteří rodiče až na výjimky nechtějí, aby jejich děti byly, aniž by bili, blbé. A tak se je blbostí snaží zastrašit. Jdou jim příkladem. Děti jim pak jejich lásku patřičně oplácí a role se střídají. Tradiční funkce rákosky a cukrovinek byla po příslušných právních úpravách a celkovém zlepšení situace vystřídána televizí a penězi. Kupují jim je. Učit se, učit se, učit se...

Nezabíhejme raději do detailů.

Blbistka v propedeutice kupříkladu zkoumá, co má přijít až na závěr a propedeutika v blbistice, co ze závěrů je správné užít na úvod, třeba aby sjezd nesjel z cesty. Scholastika v blbologii propedeutiky pak bude sepsáním úvodu k tomuto úvodu, Blbistická scholastika blbistiky propedeutiky blbologie jinými slovy vysvětlivek včetně odkazů k literatuře. Naproti tomu ideologie z logiky etymologie osvětluje, jak známo, myšlenky. Plochy se zde stýkají. Jednota protikladů.

Představte si například blbost v rámci blbologie v kvantové fyzice. Jistě bude nějaká vlastnost elementárních částic, kterou bude, dříve či později, třeba nazvat Blbost, ančto stávající Podivnost bude pouze slabou interakcí této. Jistý D.A. měl blbé tušení, že to bude mít cosi s nepravděpodobnostností.

Blbost v kráse má svůj vlastní název, říká se kýč. Uvažovaná umělecká hodnota prý nabývá záporných. Při tom si vždy představím rýč, jak se s ním kdosi dloube v zubu a vyloupává velký kus patřičně nahnilého řízku, prozkoumá ho, potvrdí předpoklad, načež ho s gustem slupne. Tento rýč pak se dle určitých koprologických teorií vyznačuje umným zahřbíváním hovna: Je mrtvo, nechť žije. Dle naší teorie pak blbostí, která pokrývá samu sebe více či méně složitými systémy ornamentiky. Nacházíme zde hovna stočená různými způsoby, například do květinových vzorů. Zvláštními odrůdami blbosti, s tím spojenými, jsou pak takzvaná sentimentalita, tedy přesvědčení, že cosi cítit je totéž, co to vědět, a nazývat to myslet; a intelektuálství, opačně. Sentimentální intelektuál? Kombinace vskutku na vraždu. Nebo alespoň zabíjení v sebeobraně a naopak. Krása blbosti se pak opět nazývá uměním a váha je stržena.

Zvláštním znakem blbce na ntou je přesvědčení o výjimečné chytrosti ba moudrosti či rozhodnutí k těmto. Neomylnost s Blbostí jsou neoperovatelná siamská dvojčata, mají společnou levou s pravou plící, i levou s pravou hemisférou. Srdce je bohužel také jen jedno, za to má dvě síně, co jsou bůhví proč menší než komory, a pohlaví je vesměs opačné a větší, než by se zdálo, a zároveň vůbec chybí. Pravým blbcem na ntou se pak nazývá ten, který se zasvěcuje plánování takové operace. To pak dochází k paradoxní situaci, kdy se chirurg stává pacientem, zatímco jeho pacient je po neúspěšné operaci zdravější a zdravější.

A jelikož je blbost prakticky všudypřítomná, jedná se při jejím popisu vlastně o takzvanou teorii všeho, jež by byla podle výše zmíněného vlastně takzvanou blbologií na ntou, kdyby bývala byla již napsána její propedeutika. Ta však na svého autora ještě čeká. Nedovoluji si již ani já pochybovat o tom, že musí přijít ti nejchytřejší a nejpracovitější, co nic na zítřek neodkládají, aby teorii tak vskutku rozsáhlé a různorodé praxe rozpracovali.

Ve vědeckých a vůbec institucích se to má ale s blbostí pikantně: jelikož tu taková instituce je z principu k tomu, aby nás patřičně metodicky blbosti zbavovala, či takové zbavování alespoň organizovala - na to je placena z daní, sponzorských příspěvků, grantů, dárci, kteří si nepřejí být jmenováni atd. - nesmí se v ní, samozřejmě, o blbosti, mluvit. Je to takový stavovský slib vzájemně se omývajících rukou od výše zmíněného, omerta, neboli tabu, kdy hra na babu přechází do hry na schovávanou. Spolčení musí zůstat utajeno a to i za cenu 30ti stříbrných. Ono pak by se mnohem větší finanční toky mohly zarazit, někdo by mohl třeba usoudit, že je prostředků třeba užít na něco výrazně smysluplnějšího, příkladně někam vyslat armádu, aby se zamezilo hrozbě míru, chudší pak na nákup stíhacích letounů, a nevyzbyde-li, alespoň na zelenou barvu, aby mohla mít tráva konečně stejnou jako mozek a obráceně, aniž by byla šlukována a zároveň být šlukován sám, zatímco doutník budoucí slavné značky jak se patří nešlukován neméně slavnou pussou nezapálen mizel bezezbytku: aby se nakonec objevil na pultech i s podepsanými fotografiemi a paměťmi. To uvádím na důkaz, že náš předmět s patřičným exponentem je s patřičnou reklamou i dobře se prodávajícím zbožím, vyznačujícím se zcela unikátní vlastností - za což by zřejmě měl někdo dostat Nobelovu cenu za ekonomii, nebo aspoň míru - že čím více je jím trh již nasycen, tím lépe jde na odbyt, ekonomika nabírá na síle, až se stává nejsilnější ze všech a přebytky obého musí jít na export, pro což je třeba budovat nové trhy. V zástavbě je pro ně třeba vybudovat místo a k takovému vybudování bylo vyvinuto chytré zařízení, takové baňaté s křidélky, které potřebné místo pro trh od budov i případné černé konkurence vybuduje opravdu rychle a jakmile se rozptýlí ta trocha prachu po práci, je hned možné začít prodávat. Tomuto budování se, podle nálady a doby, říká budování míru nebo demokracie. Díky všeobecnému šíření našeho předmětu se pak trhu někdy maličko paradoxně říká trh myšlenek, což by také mohlo svádět k trošičku mylnému závěru, že se pak vlastně jedná o ponuré knihkupectví s tou druhou jakož i krásnou literaturou, jakkoli se zjevně jedná o trh s naším zbožím v plné kráse.

Vlastní blbost je dokonalým generátorem blbosti někoho jiného a je předmětem vskutku se vymykajícím. Uvědomuje-li si někdo vlastní blbost, přestává být blbcem (což ovšem neznamená, že jím stále není, neboť blbost mj. také spočívá v tom, že se neví v čem spočívá), výzkumná činnost je ztížena, ba znemožněna. A proto také bývá blbec, patrně aby jich zbytečně neubývalo, chráněn zákonem, obvykle ústavou, kde se třeba říká, že všichni mají právo na práci, která vědomí a vše s tím spojené důsledně eliminuje. Důsledně se to pak kompenzuje právem na spravedlivou odměnu, důsledně nedodržovaným, což mi na jisté stanici metra důsledně opět připomene naší fenu a její skákání přes klandr a důsledně chytám slinu, patrně, že vůbec není jasné, zda tedy pít či nepít, ač dobré skutky, jak známo důsledně zejména, je třeba náležitě důsledně potrestat.

Blbost se vyznačuje základní vlastností: že si jí její nositel není vědom a zároveň o ní u všech vážně uvažuje.

Blbosti si totiž je třeba vážně považovat. Nakonec, nebyli-li bychom bývali byli blbí, nemohli bychom se stávat méně či více. Číst a psát by bylo zbytečné. Pokrok by se zastavil. A co by nás pak léčilo smíchem. To by pak lidstvo vyhynulo : dovedete si snad představit, že by se dva opravdu milovali, kdyby spolu nedělali ty blbosti a nesmáli se jim? Blbost má prostě své místo, všude je jeho místní název.

A připadá-li vám to už jako pěkně blbé pojednání o blbosti, takzvaný blábol, splnilo svůj účel, nejste už v blbosti blbí úplně. Tím končím, už jsem se vyblbnul doblba.

Blbost je jedním z nejpodivuhodnějších jevů ve známém vesmíru.

© 2005 Jan Marin Delesciels, všechna práva vyhrazena