Nález ÚS o LS není ani tak zdrojem zklamání z výsledku toho naprosto nedostatečného rozhodnutí, jako že se ve vší nahotě odhaluje mravní chudoba - špiček moci, ve které jsme vkládali svou důvěru.
Účastníci řízení před soudem jsou si rovni. - Ani tento základní princip Ústavnímu soudu ovšem zřejmě nic neříká a naopak ho popřel s takovou licoměrnou arogancí, která by byla těžko slýchána i v totalitě. Spravedlnost tentokrát byla opět slepá hluchá - jak je už skoro zvykem - jen k některým. Soud jakoby téměř zcela ignoroval prezidentovu závažnou argumentaci z veřejného slyšení a ve svém jasně dlouho dopředu napsaném nálezu ji zohlednil pouze zcela okrajově - a aniž by se obtěžoval přímo odpovědět na zcela kruciální, jasné a explicitní otázky, které byly položeny.
Rovněž zcela zjevně překročil své ústavní pravomoci jejich principielně zcela nepřípustným výkladem, resp. nenaplnil povinnost, kterou mu ukládá Ústava a neposoudil soulad mezinárodní smlouvy s českým ústavním pořádkem ve své celistvosti - a do svého výčtového rozsudku zahrnul doslova jen ty články smlouvy, které se mu hodilo. A i u těch byla argumentace jejich ústavnosti podepřena často ideologickými, sobjektivními a občas doslova zmatečnými argumenty.
Smlouva je nedělitelný text a skutečný smysl dává jen ve svém celém kontextu. Proto z něj nelze jen tak něco vytrhnout a říci - toto se mi líbí, schvalte to celé a nebo si přijďte zase stěžovat (dopadnete jako minule).
Co je ovšem podstatné: že dokud prostě Ústavní soud nevezme na sebe onu odpovědnost prohlásit Lisabonskou smlouvu jasně - buď za byvší souladu s ústavním pořádkem, nebo naopak nikoli - celou - je smlouva v ČR právně neratifikovatelná - prezident totiž není právník a takovou tíhu rozhodnutí - zda je Lisabonská smlouva opravdu celá v souladu s ústavou (prezident ji má podepsat celou, ne jen ony články, které si vybral ÚS) a zda by jejím podpisem neporušil svůj ústavní slib pro její možnou neústavnost (kterou Ústavní soud stále nevyloučil) - takovou odpovědnost na sebe vzít sám nemůže. Nemá na to právo a není k tomu povolán. - Rozhodnout, zda je smlouva v souladu s ústavním pořádkem ČR - to je zcela zjevně práce, povolání, poslání Ústavního soudu. Ten si také nemůže své povinnosti libovolně vykládat, ale musí činit to, co je v souladu s Ústavou a zákony ČR.
Ústavní soud ČR nemůže částečnost svého rozhodnutí resp. právní výklad, kterým to zašťiťuje, obhájit - neboť je podle čl 9 Ústavy ČR takový právní výklad zjevně nepřípustný. Soudce Ústavního soudu ČR není suverénem výkladu ústavy - přinejmenším ne co do jemu předepsaných povinností - anýbrž musí se striktně řídit Ústavou ČR - a nemůže si ji tedy v souvislosti se svými povinnostmi vykládat, jak se mu zachce.
Neboť by to v souvislosti s Lisabonskou smlouvou bylo, lapidárně řečeno, jako by zaměstnanec byl připuštěn k výkladu svého popisu práce a pak by si sám určoval, co bude v rámci svého pracovního poměru činit a co nikoli. Byl by třeba jako nějaký podnikový právník, kterého byste se přišli zeptat, zda je smlouva o bankovním účtě, kterou vaše firma uvažuje uzavřít, pro ni bezpečná, nebo otevírá bance prostor obrat vaši firmu o všechno - a tehdy by vám tento podnikový advokát metodou egyptských kněží řekl, že se mu těch pár článků smlouvy, co se vám nezdá, líbí, neboť je bankokonformista, že to sice přece nebude číst a zkoumat celé, ale že máte být bez obav ... a pokud se vám nebude ve smlouvě přecejen ještě něco líbit, šťouralové, tak si máte na správní radě vaší firmy znovu odhlasovat, zda za ním se svojí námitkou vůbec můžete přijít znovu - a on že se na to tedy pak někdy blahosklonně podívá a zase vám možná kousek k tomu řekne ... a nebo vás vyhodí, abyste už neotravovali - není odvolání, stěžovat si můžete na lampárně.
Zaplatili byste takovému právníkovi za jeho rady, nebo byste ho na hodinu vyhodili ?!
Myslíte si, že ten, kdo viditelně velmi špatně pracuje, může být vyhozen ze zaměstnání, nebo má být před tím chráněn a dělat si v práci jen co se mu zrovna zlíbí a konvenuje dalším firmám?
Takovou ostudnou situaci, jen ve větším a se sázkou státní a národní suverenity, jakož i suverenity lidu ČR, nelze připustit, neboť Ústavní soud ČR má oblast svých povinností jasně vymezenu Ústavou ČR, a prozíravost zákonodárce také takovému stavu - že by si soud sám vykládal, co má a co nemá dělat - čl. 9 Ústavy ČR - výslovně brání - neboť takové jednání Ústavního soudu, kterým by si sám určoval míru svých povinností by bylo nepochybně lze považovat za závažné ohrožení základů demokratického státu a jednalo by se jasně o odstraňování podstatných náležitostí demokratického právního státu - neboť nejvyšší garant ústavnosti v ČR by pak plnil své povinnosti jen nedůsledně - doslova jak se mu chce - a i ztěží polovičatá rozhodnutí by musela být respektována jako úplná. To by zcela jistě vedlo k demoralizaci českého právního řádu a v důsledku tedy i k faktickému ohrožení právního státu a potažmo demokratického zřízení. Nebo vám snad váš zdravý rozum napovídá něco jiného?
Proto alibistickou argumentaci Ústavního soudu - ve věci rozsahu, v jakém se zabýval Lisabonskou smlouvou na podnět Senátu - nelze než kategoricky odmítnout. - Jelikož sama o sobě již na první pohled laika vypadá jako projev zkorumpované zvůle a despocie - právě té, proti které byl zákonodárcem napsán článek 9 Ústavy ČR, kterým se všichni tak oháněli, až jsem se přidal.
A samozřejmě - jestliže není takový vážený ústavní soudce schopen posoudit mezinárodní smlouvu ve své celistvosti (tak jako to ale musí odpovědně učinit poslanci, senátoři i prezident - ačkoli nejsou třeba vesměs právníci) - a vymlouvá se přitom na jasně zakázané právní výklady a znevažuje tak důstojnost svého úřadu - aby nemusel přijmot celou tíhu odpovědnosti, kterou na něj klade Ústava ČR - kterou se slibem zavázal chránit - a nechce dodržet to, co mu ukládá, a alibisticky hází svou vlastní odpovědnost zpět na politiky - někteří mluví o velezradě, ale já se jako to naivní děcko zvolávající "král je nahý" omezím: nelze ho než vyzvat, aby na svou funkci rezignoval.
