Stalingrad: Rusové

V čele Wermachtu i Rudé armády stály naprosto vyrovnané osobnosti. Měly zkušenosti, pevnou vůli a odhodlání. Proto byla stalingradská bitva tak tvrdá a neúprosná.

Semjon Konstantinovič Timošenko, maršál SSSR, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu

Narodil se 18. února 1895 do ukrajinské rolnické rodiny a zemřel 31. března 1970. Z dělníka se stal v roce 1914 kulometčíkem a v hodnosti rotmistra přestoupil k Rudé armádě v roce 1917. V červenci 1918 vedl jízdní pluk a v roce 1919 stanul v čele jízdní divize. Po pěti zraněních absolvoval vojenskou akademii. Ještě za studií postupoval rychle v kariéře. Během zimní války ve Finsku řídil únorovou ofenzívu jako vrchní velitel armády. Po prvních porážkách Rudé armády, krátce po napadení SSSR, Stalin jmenoval Timošenka svým vojenským zástupcem pro obranu. Ve svých 47 letech jako maršál Sovětského svazu aplikoval pružnou bojovou taktiku organizovaného ústupu, která Němce přivedla až na příkrý břeh Volhy u Stalingradu. Od července 1942 do října 1942 velel Stalingradskému frontu. Šlo přísného asketického muže bez smyslu pro humor.

 Georgij Konstantinovič Žukov, maršál SSSR, čtyřnásobný hrdina Sovětského svazu

Narodil se 2. prosince 1896 jako syn chudého ševce a zemřel 18. června 1974. První světové války se účastnil jako prostý kavalerista a brzy obdržel vysoká vyznamenání Kříže Svatého Jiří. V roce 1918 přešel k Rudé armádě do 1. moskevské jezdecké divize. Absolvoval velitelský kurz Reichswehru v Německu a sovětskou Frunzeho akademii. V době vlny Stalinových čistek důstojnického sboru nezadržitelně postupoval v kariéře. Před napadením Polska velel na Dálném východě a dosáhl zde skvělého vítězství nad Japonci. Stalin ho v roce 1940 jmenoval náčelníkem generálního štábu. Na vlastní žádost byl později funkce zbaven a poslán na západní frontu, kde zajistil Leningrad a zachránil Moskvu. Stalin ho jmenoval svým zástupcem a maršálem. Poslal Žukova, aby zvládl zoufalou situaci u Stalingradu. Tento muž patřil mezi několik jedinců, kteří se odvážili Stalinovi odporovat a přežili to. Platil za zachránce v nouzi, vynikajícího stratéga a mistra improvizace. Tvrdý, nekompromisní a nesmírně populární muž, který neměl slitování s nepřítelem, ale ani s vlastními lidmi.

Vasilij Ivanovič Čujkov, maršál SSSR, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu

Narodil se 12. února 1900 jako syn rolníka a zemřel 18. března 1982. Jako poslíček v hotelu vstoupil v dubnu 1918 dobrovolně do Rudé armády. Už po čtyřech měsících velel rotě a po roce pluku. Absolvoval Frunzeho vojenskou akademii a výcvik pro vyšší důstojníky tankových vojsk. Začátkem září 1939 velel Čujkov střeleckému sboru a účastnil se bojů ve Finsku. V červenci 1942 měl kvůli opilosti svého řidiče těžkou autonehodu, při které málem přišel o život. Poté je jeho záložní armáda přejmenována na 64. armádu a přeložena ke Stalingradu. 8. září 1942 byl jmenován velitelem 62.armády a pověřen obranou Stalingradu. Velení si udržel až do konce bitvy. Jde o prvního maršála, který je pohřben mimo Moskvu. Jeho tělo odpočívá na Mamajevově mohyle ve Volgogradu. Šlo o robustního důstojníka, který měl velký smysl pro humor, často se prý rád a hlasitě smál.

Andrej Ivanovič Jeremenko, maršál SSSR, nositel Leninova Řádu a Řádu Kutuzova

 Narodil se 14. října 1892 v rodině chudého ukrajinského rolníka a zemřel 19. listopadu 1970. V roce 1913 byl odveden do první světové války. Měl smůlu na častá zranění po celý jeho vojenský život. V roce 1917 vstoupil do Rudé armády a brzy se stal zástupcem velitele pluku první jezdecké armády. Absolvoval vojenské učiliště a dvě vojenské akademie. V roce 1938 stál v čele 6. kozáckého sboru. Od srpna 1941 ho Stalin pověřil vedením Brjanského frontu. Za těžkých podmínek se mu podařilo u Smolenska na podzim 1941 zdržet nepřítele o měsíc a narušit časové plány Němců. Během několika měsíců byl dvakrát těžce raněn. 2. srpna 1942 ho Stalin postavil do čela Jihovýchodního frontu. Patřil k tvrdým mužům ve vedení Rudé armády. Houževnatý muž, který, ač sám zraněn zůstal v lazaretu do poslední chvíle, přičemž nejprve nechal odsunout do bezpečí svoje vojáky.

Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, maršál SSSR, maršál Polska, nositel Leninova řádu

 Narodil se 21. prosince 1896 jako syn železničáře a zemřel 3. srpna 1968. Jako mladý pracoval v kamenolomu, po vypuknutí první světové války bojoval v ruském 5. kargopolském dragounském pluku. Po jejím skončení vstoupil do Rudé armády a stanul v čele 30. jezdeckého pluku. Absolvoval vojenské učiliště a vojenskou akademii. V září 1937 byl zatčen a obviněn, že je polským agentem. Vyvázl jen díky své fyzičce pouze s vyraženými zuby. Po třech letech žalářů ho NKVD propustila a Timošenko mu nabídl místo velitele 5. jezdeckého sboru. Na konci roku 1940 ho pověřil ustanovením 9. motorizovaného sboru. Už v červnu 1941 musel bývalý kavalerista útočit se svou jednotkou na tankový sbor generála Kempfa. Tuto zkušenost tvrdě zaplatil, jeho jednotka byla zdecimována. V čele 16. armády se účastnil bitvy o Moskvu a v září 1942 převzal od Jeremenka velení Stalingradského frontu. Tento rodilý Polák patřil mezi houževnaté a odvážné muže s výbornou fyzickou kondicí.

   Jejich německé protějšky pocházely většinou ze šlechtických rodin. Rusové naopak z rolnických nebo dělnických, možná ale šlo o jeden z mála rozdílů, které mezi nimi byly. Stejně jako muži ve vedení Wermachtu šli často svým vojákům příkladem a měli respekt a velkou popularitu. Stalin si toho byl vědom a po válce je často sesazoval do nižších funkcí jen proto, aby mu nepřerostli přes hlavu. Meziválečně stalinské čistky se jim však většinou vyhnuly. Ve velitelských funkcích se dostávali raketově nahoru hlavně díky svým strategickým schopnostem, odvaze a tvrdosti. Samozřejmě, že i oni často zavírali oči před brutálním zacházením s německými zajatci a německým civilním obyvatelstvem. Za válečné zločiny souzeni nebyli. Na rozdíl od svých německých protějšků měli jednu nespornou výhodu. Stali se vítězi.

 Stav Rudé armády k 14. říjnu 1942:

Jihovýchodní front, Stalingradský front, Donský front

1 000 500 vojáků;

   13 541 kusů děl;

   894 tanků;

   1 115 letadel.

Příště: Stalingrad: Před branami

Zdroje: Kniha Stalingrad, autor Janusz Piekalkiewicz,

            Kniha Stalingrad, Sláva a pád 6. armády, autor Paul Carell

Web Wikipedie.cz,  "Semjon Konstantinovič Timošenko", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Semjon_Konstantinovi%C4%8D_Timo%C5%A1enko  

Web Wikipedie.cz, "Georgij Konstantinovič Žukov", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Georgij_Konstantinovi%C4%8D_%C5%BDukov

Web Wikipedie.en, "Vasilij Ivanovič Čujkov", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Vasilij_Ivanovi%C4%8D_%C4%8Cujkov  

Web Wikipedie.en, "Andrej Ivanovič Jeremenko", odkaz:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Ivanovi%C4%8D_Jeremenko

Web Wikipedie.cz, "Konstantin Konstantinovič Rokossovskij," odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Konstantin_Konstantinovi%C4%8D_Rokossovskij  

Web Wikipedie.cz, "Bitva u Stalingradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Stalingradu

Web Youtube.cz, "Velká vlastenecká válka, díl Stalingrad", odkaz: 

Web Youtube.cz, "Stalingrad-Ani o krok zpět", a další dva díly "Za Volhou není země" a "Ve znamení Uranu" najdete na webu, odkaz: