Princ, co miloval zlou královnu, která ho svedla

Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Pohádka je příběhem, který vždycky dopadne dobře. Všechny příběhy mají společnou jednu věc. Začátek a konec. Ale na každém konci je nový začátek.

Kůň těžce vytahoval nohy, které mu zapadaly na zablácené cestě. Musel z něj sesednout a občas ho zatahat za uzdu. Začínala zima a ve vzduchu poletovaly menší sněhové vločky, které se po dopadu na zem rozpouštěly. Když cesta skončila, objevila se před ním malá chaloupka. Přivázal koně k borovici a sundal mu sedlo, aby si odpočinul.

Jakmile vešel do domu, praštil se do hlavy o futra. Uvnitř byl nízký strop a bolela ho záda, jak se musel ohnout. Zarazil se a zíral doprostřed místnosti. Ležela tam skleněná rakev a v ní dívka. Nádherná, ještě nikdy takovou neviděl. Oblečená v modrých šatech a v obličeji sněhově bílá. Jemné rysy v obličeji, které vybízely k pohlazení a dlouhé černé vlasy, rozprostřené na malém polštářku. Vypadala jako mrtvá.

Kolem rakve hořely na zemi velké svíčky. Bylo jich sedm. Vlastně všechno, co se v místnosti nacházelo, bylo po sedmi. V mrňavé kuchyňce u jedné stěny domu stál malý stůl, na něm sedm talířů, sedm lžiček a okolo sedm židlí. Na opačné straně se k sobě tlačilo sedm postelí. Nevěděl, co si má o zvláštním místě myslet. Přistoupil k rakvi a odklopil víko, aby zjistil, jestli dívka dýchá. Když zblízka spatřil její červené rty, zatočila se mu hlava. 

Neovládl se, sklonil hlavu a přiblížil k ní svůj obličej. Chvíli zblízka hleděl na její krásu, když najednou zavřel oči a políbil ji. Nečekaně prudce vydechla, až se lekl. Pomalu se v rakvi posadila a rozhlížela kolem sebe. Dívka spatřila svého prince. Vzala ho za ruku a spolu si sedli ke stolu na malé židličky. Všechno mu pověděla. O svém dětství, zlé královně, jedovatém jablku a sedmi trpaslících. Okamžitě se do sebe zamilovali.

Po svatbě spolu začali žít. Brzy měli plno starostí, protože se museli starat o dvě království a trpaslíci jim už nechtěli pomáhat. Sněhurka žila u prince na zámku, kde byl všeho dostatek. Na druhém žila zlá královna, kterou nevyhnali, protože ji odpustili. Její zámek byl starý a vyžadoval spoustu oprav. Princ musel všechno organizovat na místě a byl často z domu pryč. Všechno komplikovali princovi rodiče. Pořád vládli svému království a princi i Sněhurce mluvili do jejich manželství.

Po čase se princ se Sněhurkou začal hádat. Problémy a neshody se v jejich životě objevovaly každý den a děti stále nepřicházely. Netrvalo dlouho a jednoho dne si toho všimla zlá královna. 

"Dnes jste nějaký smutný, princi," řekla královna. Seděli spolu nad plány zámku a domlouvali se na rekonstrukci střechy. Princ se na ní podíval. Neřekl nic, jen mávl rukou a sklopil oči znova k plánům. Nemohl se vůbec soustředit. Ráno se pohádal se Sněhurkou kvůli své matce. A dnes bylo u královny něco nového a zvláštního. Něco, co ho velmi rozptylovalo. Chvíli mu trvalo, než na to přišel. Zvedl zase oči a usmál se.

"Nic se neděje, královno. Moc vám to dnes sluší." Královna si vzala svoje nejlepší šaty a den předtím ji kadeřník ostříhal nakrátko. Stejně jako Sněhurka měla černé vlasy. Její postava byla podobně dokonalá. Jen byla vyšší s dlouhými nohami a na vysokých podpatcích, takže to vypadalo, že se na každého dívala shora.

Přestože byla zlá, mračila se v zrcadle jen sama na sebe. Na ostatní se dokázala hezky usmívat. Skoro nešlo poznat, že je o deset let starší než princ. Byla to velmi přitažlivá žena v nejlepším věku. Ostatně, v království byla přece původně ona nejkrásnější, než Sněhurka dospěla. Královna sice zrcadlo rozbila, když ji v něm spatřila, ale stále platilo, že je jen o malý krok za svou konkurentkou. Dlouho uvažovala, jak prince získat. Ukázalo se, že otrávené jablko nebyla správná cesta. Chystala se použít jemnější metody.

Doprovodila prince na nádvoří, kde si sedl na koně a odjel. Královna mu mávala dlouho. Když vjížděl do lesa, otočil se a královně rovněž zamával. Usmála se a pomyslela si: Mám tě. 

Od toho dne princ přijížděl každý den a často se zdržel do večera. Se Sněhurkou mluvil čím dál méně a s královnou čím dál častěji. Po dlouhé době se něčemu smál. Královna poutavě povídala na jakékoliv téma. Měla přehled a životní zkušenosti větší než Sněhurka. Poslouchala chápavě princovi stížnosti, jak má všechno těžké a nic se mu nedaří. Mlčela a přikyvovala a princ se cítil s královnou dobře.

Jednoho dne se zdržel do tmy. Královna nechala připravit večeři. Po jídle seděla s princem v jednom salónku zámku. Špinavé nádobí bylo sklizeno z malého kulatého stolku a na něm hořely dvě svíčky a stály dvě sklenice s červeným vínem. Smáli se spolu celý večer. Princ si nepamatoval, kdy mu bylo naposledy tak fajn doma se Sněhurkou. Ten večer na ni úplně zapomněl.

Když něco povídal, královna se pokaždé usmála a lehce se přitom dotkla jeho paže. V jednu chvíli přestali oba mluvit a dívali se do očí. Princ cítil vzrušení. Královna měla na sobě černý kostým s velkým výstřihem. I ona měla v očích touhu. Princ vzal do své dlaně tu její. Byla horká, jako kdyby zhltla všechny sluneční paprsky žhavého letního poledne. Princ políbil královniny prsty, jeden po druhém. Potom jazykem vnikl mezi její rty a spustil explozi na obou stranách. Sněhurka byla něžná a královna vášnivá, což se princi líbilo víc. Oba se postavili a on odkopl židli doprostřed místnosti. Třesoucí se královna se zády opřela o zeď. Princ se k ní nedočkavě přitiskl a ... 

Domů nepřijel. Zůstal s královnou. Sněhurka ho nečekala. Bylo jí jedno, že princ ještě není doma a šla brzy spát. Když konečně druhý den v poledne dorazil, ani se nezeptala, proč přijel pozdě. Netrvalo dlouho, princ se odstěhoval ke královně a se Sněhurkou se rozvedl.

Počkat. To je hrozný konec. Opravdu by tak pohádka pokračovala? Lepší by bylo...

Princ vzal do své dlaně tu její a řekl: "Promiňte, má královno. Je jen jedna na celém světě, kterou opravdu miluji. Je to Sněhurka. Nezlobte se, musím domů." Potom nasedl na koně a odjel. Doma řekl všechno Sněhurce. Ještě tu noc se milovali až do rána. Druhý den zlou královnu vyhnali ze zámku pryč. Oba potom žili šťastně, až do smrti.

Nebo taky by pohádka mohla dopadnout hůře...

Princ nasedl na koně a odjel. Byla tma. Kůň na cestě klopýtl o kámen, který neviděl. Princ spadl ze sedla na zem a zlomil si vaz. 

Možná tak...

Když se Sněhurka o těch dvou dozvěděla, převlékla se za obchodnici s jablky. Jedno prodala královně. Bylo otrávené. Královnu princ už nepolíbil a trpaslíci ji také nepomohli.

Anebo kdyby příběh pokračoval nezvykle...

Když se princ vrátil domů, pověděl všechno Sněhurce. Druhý den odjeli oba za královnou. Všichni tři se domluvili, že se budou tolerovat a žít společně na starém zámku bez rodičů. Princ měl za partnerky dvě nejkrásnější ženy obou království a byl šťastný.

Je rovněž možné, že by pohádka pokračovala tímto způsobem...

Sněhurka přijela za královnou, že si s ní všechno vyříká. Dali si společnou večeři. Po ní si zapálili dvě svíčky na stole v malém salónku a nalili dvě sklenice vína. Když je dopili, královna se přitočila ke Sněhurce, dotkla se její paže a zadívala se hluboko do něžných krásných očí...Princ zůstal sám a byl nešťastný.

Málokdy člověk prožije celý život jako v pohádce. I když zlé příběhy skončí něčím krásným, pokračují dál. Otevřou se nové cesty a mohou jich být tisíce.

Nejkrásnější pohádky jsou proto takové příběhy, které nebývají dovyprávěny až do konce.

Píseň Láska je láska. Zpívá Lucie Bílá. Zdroj: YouTube.cz:

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/