Nemluvit sprostě je sen

   Jako vzorný obyvatel České republiky mluvím jenom slušně. Nejsem sám, je nás mnoho, patřím mezi dokonalou komunitu stejně famózních a stoprocentních občanů naší země.

   Je ráno, probouzím se a vyskakuji z postele jako zajíc s optimistickými slovy: "Další den, další dolar pro mě a pro náš skvělý stát !". Při pohledu z okna zjišťuji, že venku leje jako z konve. Usmívám se, vypadá to, že dnešek bude úžasný. Po snídani vyrážím z domu a jdu na autobus. Na zastávce stojí plno mladých lidí, děvčata i chlapci. Všichni mě pěkně pozdraví, nemají sklopenou hlavu a mile se na mě dívají. Baví se zrovna o literatuře, Němcová, Hugo, Čapek, Tolstoj a řeší samá náročná témata. Oslovují se navzájem kamaráde a kamarádko. Nekouří a neplivou na zem. Říkají jen samá hezká slova. Od rána tak mám výborný pocit z toho, v jak kultivované společnosti to žijeme. 

   Po příchodu do zaměstnání zapínám počítač. Mám dnes pracovat na náročném úkolu. Otevírám několik programů, soustředím se tak silně, že rudnu v obličeji. Po čele mě stékají kapičky potu, mám vypoulené oči a pootevřená ústa. Abych se odreagoval, vkládám si do nich tužku a žmoulám ji. Nejím, nepiju, nesvačím, neobědvám, ba nejdu ani na toaletu. Tři minuty před koncem pracovní doby přestane jít náhodně elektrický proud. Výpadek zaviní chybu ve všech programech a moje celodenní práce je vymazána během chvilky. Leknu se, prudce skousnu a vylomím si zub, protože místo tužky jsem si do úst dal kovové pero. Vytáhnu si ho z pusy, a přesto se usmívám, nevychází ze mě žádné neslušné slovo.

   Po práci se vracím mírně unavený domů. Musím přitlouct na zeď obrázek, slíbil jsem to manželce už před půl rokem. Jako vždy svolám celou rodinu. Manželka drží kladívko, snacha hřebíky, jeden kluk obrázek, další hmoždinky a sádru. Stoupnu si na židli, která mě ujede a já z ní padám. Kluci mě chytají, všechno lítá, sádra se rozpráší do vzduchu. Vypadá to, že sněží a všichni se, včetně mě, smějí a jsou nadšení, jak nám to všem společně jde. Nikdo nenadává, jen ze mě vypadne: "Jeminkote", když se prudce udeřím kladívkem do prstu při zatloukání hřebíku do zdi. Celá rodina se na mě káravě dívá, všichni kývají přísně prstem, co jsem si to dovolil za hrubý výraz vypustit z úst.

   Po nádherném dni si pouštím rozhlas. A nevěřím svým uším. Náš pan prezident komentuje situaci u nás i ve světě a používá slova....Ne, nemohu je vyslovit, nemohu je napsat. Jsou to šokující a sprosté výrazy. Nedokážu pochopit, proč tak mluví hlava státu, ve kterém jsou všichni tak vzorní. Milujeme své rodiny, sousedy, kolegy, cizí lidi, cizí kultury. Učitelé jsou v naší zemi nadšení, je zde radost učit žáky, kteří je nikdy nešikanují. V rodinách jim jdou jejich nejbližší správným příkladem a vzorem. A třeba takoví záchranáři jsou v sedmém nebi, nikdo je nenapadá a všichni zachraňovaní jim jen děkují. A tak bych mohl pokračovat, když v tom se probouzím a můj růžový sen končí. Jen o panu prezidentovi se mi nezdálo.

   Nesouhlasím se slovy použitými nejvyšším představitelem státu v jeho projevu a myslím si, že by se měl omluvit, měl by totiž jít příkladem nám všem. Nebudu však hystericky křičet, podepisovat petice a urážet ho. Mravnost nade vše je hezké heslo, ale nemůžu říci, že bych se ho v celém svém životě stoprocentně držel. Přejídám se a jím nezdravé věci, kouřil jsem a to hodně i na místech kde se to nemá, občas se v životě opil a udělal si ostudu, mluvím někdy velmi vulgárně a nešel jsem vždy a za všech okolností příkladem svým dětem. Nemyslím si proto, že mám právo tvářit se jako vzor morálky a předepisovat jiným, jak se mají chovat. A když se rozhlédnu kolem sebe, je nás takových víc. Dokonce si troufnu říci, že většina. Drtivá.