O kněžích občas mluvíme jako o duchovních. Běžně se používá termín "vězeňská duchovní služba". Jak se dívat na toto označení - je oprávněné anebo je vyloženě zavádějící?
Proč mluvíme-li o kněžích jako o duchovních? Předpokládáme totiž, že nám zprostředkovávají duchovní svět, svět ducha. Možná i svět Duchů anebo snad lépe svět duchovních bytostí.
Je tohle vůbec možné? Je člověku jako takovému dána možnost vnímat duchovní bytosti, děje a zákonitosti?
Jestliže ano, která lidská vlastnost anebo schopnost nám lidem umožňuje vnímání a kontakt s duchovním světem?
Lidská psyché má dvě základní složky - intuitivní a racionální.
Racionální složka lidské bytosti kontakt s duchovním světem rozhodně nemá. My lidé však máme možnost kontaktu s duchovním světem pomocí intuitivní složky osobnosti.
A zde je jádro pudla. Křesťanství jako takové intuicí silně pohrdá a dívá se na ni jako na něco potenciálně nebezpečného a podřadného.
Kněží, biskupové, kardinálové, papeži ... všichni budují iluzi, že kontakt s duchovním světem mají.
Dokonce tvrdí, že znají zákonitosti duchovního světa i vazby mezi světem duchovním a světem materiálním.
Necháme stranou otázku, jak k tomuto názoru někdy historicky došli. Podíváme se na současnost.
Mám li o něčem přesvědčivě mluvit a učit, musím to znát z vlastní zkušenosti. Pro kněze - duchovního je tedy bravurní používání očištěné intuice základním kvalifikačním předpokladem. Měla by být jeho základní dovedností.
... Ale ouha. Kněze připravuje studium v semináři. Tam do adepta bohosloví lijí jen samé racionální vědomosti. Zpochybňování autority magisteria učitelského úřadu církve je trestáno církevními tresty i v současnosti.
Intuice, instinkt, emoce - nad tím vším by měl adept kněžství zvysoka ohrnovat nos.
Před několika lety spirituál římskokatolické teologické fakulty při UK v Praze zrušil i jakékoli sebepoznávací psychologické semináře. Prý aby se budoucí kněží nepatlali ve vlastní špíně.
Nedávno jsem se dokonce v časopise Teologické texty dočetl, že ani emoce do modlitby nepatří. Modlitby se prý účastní jen racionální složka osobnosti! Článek byl z pera doktora teologie vyučujícího na řk teologické fakultě UK. Jak vyrovnaný a harmonický to člověk ...
Te Deum -Tebe Bože velebíme - kdo při tom pocítí nějaké emoce není křesťanem!
Římskokatolický kněz tedy není vybavem tím nejzákladnějším kvalifikačním předpokladem kněze - duchovního. Intuici v něm nikdo nebudoval ani neočišťoval.
O římskokatolickém knězi nelze tedy mluvit jako o duchovním.
O římskokatolickém knězi budeme mluvit jako o BIGOTNÍM.
Bigotní je totiž ten, kdo zná jen nějaké racionální poučky. Na nich trvá aniž by je byl schopen ověřit anebo modifikovat. Zkrátka farizej.
V české republice stát sice velice mizerně, ale přesto platí křesťanským duchovním za péči o duchovno obyvatelstva.
Bohužel tyto mizerné peníze dostávají kněží - lidé, kteří - až na zanedbatelné vyjímky - nemají základní dovednosti a schopnosti k výkonu jejich povolání.
Dalším problémem je celibát. Muž, který prakticky nežil se ženou - jakou asi má intuici a empatii?
Úcta k římskokatolickému knězi jako k duchovní osobě je naprostý nesmysl.
Mohou existovat vyjímky, ale nic víc.
Křesťanství nemá ani model a natož reálný a použitelný popis procesu v rámci kterého "Boží zjevení" získává racionální podobu.
Zcela základní otázkou nejspíš bude, zda je možno pokládat starohebreské a aramejské texty starého zákona za racionální sdělení.
Velice těžko - jsou to básnické jazyky a jakýkoli jejich překlad do logických jazyků není nikdy nic víc než jedna z mnoha možných interpretací.
Důkaz tohoto tvrzení je jednoduchý - muslimové považují za Korán jen originál v arabštině. Na veškeré překlady do jiných jazyků se dívají jako na literární dílo inspirované Koránem.
Kam kráčí křesťanství? Nikam, stojí na slepé koleji.
Dodatek: křesťanští teologové nejsou zatím ochotni pochopit a akceptovat, že racio samo o sobě je dobré tak leda na matematiku. A to ještě ne moc dobře. Podstatný je intelekt, který vzniká sjednocením, vyvážením anebo spoluprací intuitivní a racionální složky osobnosti.
Na podobné téma:
V Ústí nad Labem, 17.10.2012
Ing. Jan Rýznar
