Včera jsem měl nádherný telefonát s :-) manželkou bratra mojí mámy (1933 - 2000). Do kuchyně za mnou přitom přišla dcera a tak jsem jí tetu také "půjčil". Předal jsem jí telefon a jen se s úsměvem, radostí a hrdostí díval.
Ze života.
Uvědomil jsem si, že své příbuzné - chodící do kostela - mohu rozdělit na dvě skupiny.
Na ty, kterým chození do kostela přináší radost a pohodu. Pocit naplnění. Možná i také takovou tichou a hrdou pokoru lidství -Já jsem .... hrdá žena. Mám v životě mnoho za sebou a ztěžka chodím kolem domu.
Ale jsem si tak nějak jistá - že to nejnádhernější teprve přijde. Prostě až ulehnu a nevstanu, bude znít archandělova polnice a já půjdu za jejím hlasem.
Půjdu za jejím hlasem a prožiji nádherný hodokvas na nebesích. I když nevím - co bude pak - mohu se těšit na Jeho hlas. Neboť On zná mé jméno, má trápení, prohry i vítězství.
A dnes - právě teď - jsem navždy zvítězila nad strachem. Nad strachem jsem zvítězila, neboť Já sama jsem si přiznala, že každý je sám sobě svým vlastním osudem. Osudem i životem.
I když jsem celý život důvěřovala kněžím, na stará kolena jsem pochopila, že naprosto zbytečně nás straší smrtí a to dokonce smrtí věčnou.
Neboť - Já jsem - nyní stará a navždy hrdá žena. Můj duch však mládne každým dnem a smrt nade mnou vlády nemá.
Smrt je totiž iluze a smrt věčná je jenom - při vší úctě - kněžský kec. Smrt není a neexistuje - neboť hmota je nezničitelná a což teprve Duch můj!
Je jen osud a život, život a osud. A Bůh .... ten je nad životem i nad osudem.
Narozením osud je nám dán, svým životem jej naplníme. A není jedno, jak jej naplníme. Neboť životem svým další osud vytváříme.
Až jednou zavřu navždy oči ... půjdu tam, kam povede mě Jeho hlas.
Ano, s radostí půjdu za hlasem Jeho polnice i když ty - které jsem zde na zemi milovala - Jemu v tělech zanechám. Celý svůj život jsem se o ně strachovala a snad občas i bolestně osud jejich neprávem jsem žila.
Oni však znají moji kuchyň a vše co s láskou jsem jim zde podávala. Stejně tak znají můj hlas, když jsem se rozzuřila. Drnčely okna a padla nejedna rána.
Znají můj hlas v mnoha podobách, stejně tak, jako já znám Jeho hlas a půjdou za mnou. Mají svůj život, svůj osud, svoji touhu a svoji zodpovědnost.
I když jsem jejich žena, manželka, teta, babička ... nic z toho mi nepatří. Mám jen svůj život, svůj osud ... a svoji Lásku. Svoji Lásku, která mě neuvěřitelně přesahuje.
A když se tak na to vše podívám - právě v kostele jsem si tohle vše uvědomovala .... a život svůj až po okraj naplnila.
Druhá skupina si plní hlavně svoji nedělní povinost, i když se tváří jakou z toho mají obrovitááánskou radost. Z kostela si přinášejí sebepotvrzení, nadutost a aroganci.
Sebepotvrzení, nadutost i aroganci - přesto a právě proto, že pravidelně chodí nejen do kostela, ale i ke zpovědi a ke příjmání.
Jaký vliv má však zpověď na aroganci a nadutost? Žádný? Ne tak docela. Zpověď má na nadutost a aroganci kladný vliv - po kapkách ji neuvěřitelně zvětšuje.
A to příjmání - aroganci a pýchu skryje a přemění ve strach o ty druhé. Strach o ty druhé, kteří nejenže ke příjmání a ke zpovědi nechodí, oni se dokonce i na kostel úplně vybodli!
Pročpak asi?
Já jsem ... šťastný a vděčný, že jsem si tohle včera uvědomil. Ukloním se jedněm i druhým, a jsem neuvěřitelně rád, že to co jsem právě teď napsal mohu zítra odvyprávět svým dospělým dětem.
Neboť i já jsem dlouhá léta do kostela chodil ... a když to šlo a dávalo nám to smysl, své děti jsem brával s sebou.
V neposlední řadě je tento článek vysvětlením i omluvou právě této tetě. Nedávno přišla řeč na křesťanství, Boha a kostel. Podlomila se jí kolena, když jsem jí jen tiše sdělil, že v současnosti nejsem schopen a ani ochoten na křesťanství vidět nic dobrého.
Podobné téma:
Ústí nad Labem, 19.2.2014
Ing. Jan Rýznar
