Nevím jak na Štrbským plese, ale tady už zima pomalu končí. Tažní sněhuláci mají sbalený kufry, z rampouchů odkapává tajenka a rtuť v teploměru šplhá jako žák Krhounek. Příhodný čas udělat si černobílou pixelovou inventuru.
Protože washingtonská oblast leží o fous jižněji než Madrid, mrazivo se tu většinou dlouho neudrží, takže dnů se souvislou sněhovou pokrývkou je v roce jen pár. Minulý týden se počasí dokonce zbláznilo do té míry, že bylo jeden den 21°C. Po většinu zimy ale v našem parku parkuje takové šedohnědé nevlídno až sychravo.
Když ovšem nasněží, tak to většinou stojí za to.
A což teprv, když do toho zasvítí sluníčko! Když projdete tím křovinatým tunelem na druhou stranu, dostanete se k piknikovým lavičkám, na kterých si můžete dát dřevěnou desku se sněhovým nákypem.
I potok se ve slunečních paprscích rád ohřeje.
Jen se to nesmí moc přehnat. Když se prudce oteplí a ještě do toho zaprší, tak se pak potok rozdovádí jak po letní bouřce.
Na druhé straně parku, hned vedle amfiteátru, je dlouhá povlovná stráň končící velkou loukou, takže jen co trochu nasněží, vyrojí se na ní malí příznivci gravitace. A proměňují svou potenciální energii na kinetickou jako by se nechumelilo.
Vyrazíte-li na procházku těsně před soumrakem, bílá pohádka se změní na stříbrnou.
A třeskutý mráz dokáže v noci obledit i rychle tekoucí potoky.
Jen potravy pro zvířátka moc není...
...a to zvyšuje pravděpodobnost, že se u zadních dveří objeví nějaký ten somráček.
Pokud večer nasněží, ráno si na záspi můžu "přečíst", co se tam v noci dělo. Tyhle stopy patří nejspíš liškám, které chodí somrovat prakticky každý den. Medvídek mýval se ukáže jen tak jednou, dvakrát za měsíc.
A abyste neodcházeli o hladu, dáme si na závěr 4 "nudličky" - je na nich dětské divadélko v lese (zezadu), zamrzlý želví rybníček, lávka přes potok a sáňkovací stráň (foceno v režimu Pano - tedy 180°).
(předchozí díly ze série "Za humny")
