Malé nahlédnutí do země trollů, fjordů, vodopádů a Vikingů. Předesílám, že nejsem profesionální fotograf, takže pokud mě něco při toulkách světem zaujme, civím na to čočkou svého starého kompaktu značky Canon. Vejde se prakticky do jakékoliv kapsičky. Tak to jen abyste se neděsili z občasné rozostřenosti smyslů.
Norsko je zádumčivé zrcadlo. Hory se rády shlíží v ledovcových jezerech, skromné vesničky se odráží od nehybné hladiny fjordů a lidé se pozorují ve svých duších. Ani mě to moc nepřekvapuje. Vždyť jsou to potomci Henrika Ibsena, Knuta Hamsuna a Edvarda Muncha.
Kdyby se země hodnotily podle počtu vodopádů na obyvatele, Norsko by trůnilo na čelném místě této pomyslné tabulky. Má pro to ideální podmínky: velké množství srážek a vysokopoložené horské hřbety prudce spadající do hlubokých náručí fjordů. Když se voda z tajícího sněhu začne dožadovat přesunu do poloh s nižším gravitačním potenciálem, je to pěkný rachot. Jak je někde skulinka mezi skalami, už to tam padá. O tom, že vodopády jsou zde běžné jako houska na krámě vypovídá i délka příslušného slova v norštině. Žádný "waterfall" nebo "wasserfall", ale praktický a krátký "foss". Kdyby Norové s každým vodopádem na který narazí měli ústní dutinou stěhovat tři slabiky, tak nebudou mít čas ani na pozdravení. Všimněte si ale, že ostatní skandinávské národy tento úsporný jazykový prostředek nepřejaly: ve Švédsku říkají vattenfall, v Dánsku vandfald a ve Finsku vesiputous. Zde není důvod zkracovat. Oni těch vodopádů ve svých rovinatých krajích zase tak moc nemají.
Bergen je pro mě srdcem a esencí Norska. Neleží sice v jeho středu, ale je vybaven všemi potřebnými rekvizitami "norskosti" - horami, mořem, fjordy, ostrůvky, rybářskými osadami, malebným přístavem i starobylými hansovními domy. Místní usedlíci jsou také na své město patřičně hrdí. Neříkají, že jsou z Norska, ale z Bergenu - alespoň moje učebnice norštiny to na straně 137 tvrdí (Bergenserne er veldig stolte over byen sin og sier: "Jeg er ikke fra Norge, jeg er fra Bergen"). No a také se tu narodil Edvard Grieg. Skladatel, jemuž se mistrovsky podařilo vdechnout poezii norské krajiny do hudby. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se do jeho klavírního koncertu nebo Lyrické suity a rázem sedíte na břehu ztichlého fjordu, za zády máte hučící vodopád a před vámi se na vodní hladině třpytí obraz hardangerských plání. A ještě malá zajímavost. Jeden z Griegových lyrických kusů (op. 57, č. 6) se jmenuje "Stesk po vlasti". Norové pro to mají další krátké slovo: hjemve. I to o něčem vypovídá.
Domníváte-li se, že Čechy jsou tím pravým rájem tunelářů, tak jste zřejmě ještě nebyli v Norsku. Tam se tuneluje o sto sedum. To si takhle stavíte silnici podél fjordu, v klidu si pískáte a najednou prásk - před vámi se vynoří hora jako chlap. Co s tím? Objet se to nedá, protože skála padá rovnou kolmo do moře, tak holt vytáhnete nebozízek a začnete vrtat. Na stejný problém narazíte, když se chcete dostat z jednoho údolí do druhého. Buď se serpentinami vyšplháte do pětiset metrů, tam trochu popojedete po náhorní rovině a pak dalším pětiset metrovým sešupem spadnete do cílového údolí a nebo to prostě vezmete durch rovnou za nosem, skála neskála. Je nasnadě, která varianta vyprodukuje v konečném součtu méně výfukových smradlavin. A protože Norové mají docela smysl pro ekologii, protunelovali svou zemi tak důkladně, že by jí klidně mohli říkat Ementálové Království Západního Norska a Špicberských ostrovů. Momentálně nejdelší silniční tunel na světě se nalézá mezi Laerdalem a Aurlandem na silnici E16 spojující dvě ramena populárního Sognefjordu. Připravte se zhruba na pětadvacet kilometrů jízdy horou (přesně 24.51 km). Klaustrofobii pro jistotu zavřete do kufru.
Pokud úsloví "komu se nelení, tomu se zelení" platí i pro rostlinnou říši, tak musí mít norská tráva doma ve vitrínce alespoň 25 Řádů republiky za mimořádnou pracovní obětavost. Tak sytou zeleň jsem snad před tím nikde neviděl. Zatímco v teplejších krajích se tráva tak nějak v pohodě válí po zemi a čeká co bude, v Norsku si je moc dobře vědoma toho, že vegetační období je zatraceně krátké a tak sešlápne chlorofylový pedál až k podlaze a těch pár měsíců jede na plný pecky. Šťastné to ovce. Že já vůl se nestal dobytkem. Taky jsem se mohl krásně napást.
Norové mají svou trávu tak rádi, že jí pokrývají i střechy. Říkají tomu "torvtak" (drnová střecha). Nejvíce jich najdete na starých selských budovách a osamělých stodolách vysoko v horách. Dnes jsou ale běžné i na střechách turistických chat, venkovských nádraží a soukromých příbytků. A vsadím se, že někde v Isfjordenu mají obchod s turistickými potřebami, kde se dá sehnat i stan s drnovou střechou.
Nejen tráva má v Norsku zelenou. Pěší turistika je vyhledávanou radovánkou pro místní i přespolní. Moje oblíbená túra vede na skalní převis nad Lysefjordem zvaný Preikestolen (kazatelna). Ubytujete se v údolí na druhé straně masívu a ráno vyrazíte kamenným suťovištěm nahoru. Přelezete skalní plošinu s malým rybníčkem brčálníkem a ocitnete se na strmém úbočí fjordu. A když říkám strmém, tak myslím strmém. Ke kolmici to daleko mít nebude. Úzká stezka se pak vine podél skalního boku bez jakéhokoliv zábradlí, zhruba 600 metrů nad fjordem. Vylezte na úplnou špici Petřínské rozhledny a koukněte se dolů. Tak to je 60 metrů. A teď si představte desetkrát tolik. Divím se, že si tady nějaký podnikavý Nor ještě neotevřel půjčovnu závratí. Břišní dutinu jsem měl na několika místech docela sevřenou. Původně jsem se holedbal, že se na Preikestolen postavím na samotný kraj převisu a pohlédnu hlubině zpříma do jejích podmanivých očí. Když jsme však dorazili na kazatelnu, kecnul jsem si raději na zadek a k okraji útesu se uctivě došoupal v polosedě. Křečovitě svíraje skálu jsem se přes okraj jen tak nesměle juknul a postavit se při tom na nohy bych se neodvážil ani za zlatý tele.
Norské kostelíky, často svérázně vklíněné do krajiny, jsou kapitolou samy pro sebe. Nejpopulárnější jsou takzvané stavkirke, které v sobě uchovávají duch původní vikingské kultury a jsou celé postaveny ze dřeva. Najdete je třeba v Borgundu, Lusteru, Heddalu a nebo Reinli. Ten na obrázku se nachází v městečku Lom. Neláme se tam sice nic (no, v neděli možná chleba), zato se ale po prohlídce kostela budete moci podívat do nejvyšších norských hor Jotunheimen a nebo na světoznámý fjord Geiranger, do kterého budete sjíždět z tisícimetrového horského průsmyku.
Končíme v Oslu, kde se nachází celá řada významných pamětihodností - moderní budova opery, královský palác, pevnost Akershus, radnice v níž se uděluje Nobelova cena míru, norský parlament Stortinget, Vigelandův park, Museum Kon-Tiki atd. Po krátké úvaze jsem si ale pro závěrečný pohled vybral fotku úplně obyčejné ulice. Něčím mi totiž Oslo pořád připomíná. Víc než všechny ty slavné památky dohromady. Je strohá a současně svěží.
Tak šťastnou cestu.
_________________________
všechny fotky z Norska
