Velká Fuga. To jméno samo o sobě budí tichou úctu. Co by taky měl člověk říkat? Co může říci ošlehaný horolezec, když stane na úpatí skalní stěny, jejíž vrchní hrana se ztrácí kdesi v mracích? Jen vydechnout její jméno. Annapurna.
Mount Everest je s 8848 metry nejvyšší horou světa. Není ale nejnebezpečnější. Tento nezáviděníhodný primát drží jiná osmitisícovka - 55km dlouhý skalní masív s poetickým jménem Annapurna (podle Hinduistické bohyně potravy "??????????").
Většina Beethovenových fanoušků se shoduje, že jeho nejvýznamnějším dílem je Devátá symfonie. Pomyslný vrcholek celoživotního díla. Tento osmdesáti-minutový kolos je ale překvapivě přístupný, ba skoro by se dalo říci populární (centrální melodie Ódy na radost patří k nejznámějším hudebním motivům vůbec). Nebezpečí číhá jinde. Skladbou na níž si vyláme zuby nejvíce příznivců vídeňského titána je poslední věta jeho smyčcového kvartetu B dur, op. 130, která si po svém osamostatnění vysloužila sobriquet "Velká Fuga" (Grosse Fuge). Ta leží pro velkou část klasického obecenstva na ostrém hřebenu, kam není radno vycházet ani za slunečného počasí. "Eroica? Prosím. Appassionata? Beru. Ale tohle?" A už prchají do základního tábora Pastorální.
Velká Fuga je Annapurnou Beethovenových Himalájí.
Tato impozantní kompozice byla od samého počátku zahrnuta adjektivy jako "excentrická", "nesrozumitelná", "podivínská", "zmatená". Houslista Guarneriho kvarteta, Arnold Steinhardt, shrnul její hudební účinek jedním slovem: "Armageddon". Beethovenovy poslední smyčcové kvartety byly dlouho považovány za výplod choré mysli (částečně ospravedlnitelné pokročilou hluchotou) a Velká Fuga jim v tomto ohledu od samého počátku stála v čele. Podle hudebního kritika Josepha Kermana představuje "nejproblematičtější dílo Beethovenova odkazu ... a bezpochyby celé hudební literatury".
Kvartet B dur je mimo jiné pozoruhodný tím, že namísto obvyklých čtyř vět jich má hned šest a to velmi rozdílného temperamentu. Takový komorní komplex lze v závěrečné větě ukočírovat pouze dvěma způsoby. Buďto na něj autor nasadí masívní mramorovou desku a nebo ho s šibalským úsměvem promění v žert. Velká Fuga měla být takovou korunní deskou, ale po chladném přijetí se nakladateli podařilo Beethovena přemluvit, aby kvartetu dodal nové Finále - a pro něj Beethoven zvolil druhou variantu. Díky tomuto podstatně odlehčenějšímu závěru se Fuga "udělala pro sebe" a dnes patří (s opusovým číslem 133) ke klenotům kvartetního repertoáru.
Svým současníkům ale Beethoven unikl kamsi do stratosférických výšin. Teprve v roce 1853, čtvrt století po vídeňské premiéře, se k dalšímu provedení fugy odhodlalo Maurinovo kvarteto v Paříži, ale kritika zůstala neoblomná. Ještě po sto letech ji francouzský muzikolog Joseph de Marliave označil za "únavné mrhání zvukem" a dodal, že "takováto hudba by měla být z koncertních síní vyloučena". Posun v odtažitém poměru posluchačů nastal až po první světové válce, kdy už si svět pomalu zvykal na Gustava Mahlera, Richarda Strausse, Jeana Sibelia či Leoše Janáčka. Tvůrci moderní hudby 20. století v pozdním Beethovenovi nalezli nevyčerpatelnou studnici inspirace. Oskar Kokoschka to napsal jenomu z otců-zakladatelů, Arnoldu Schoenbergovi, zcela explicitně: "Vaší kolébkou je Beethovenova Velká Fuga".
Nepochybuji, že i lidé v daleké budoucnosti - až jim umělá inteligence při komerčním letu na Měsíc naservíruje Velkou Fugu do sluchátek - budou žasnout nad její harmonickou, rytmickou a melodickou smělostí. Igor Stravinskij to rozpoznal hned: "Velká Fuga mi přijde jako dokonalý zázrak. Je to absolutně soudobá hudba a zůstane soudobou na věky věků."
+++++++++
Fuga má na tradiční smyčcový kvartet tak monumentální rozměry, že ji Beethoven předznamenal malým narthexem. Chrámovou předsíní, která dá posluchači okamžitě na srozuměnou, že nevchází do žádného útulného kostelíčku v Dolní Lhotě, ale do katedrály kontrapunktu.
Géčko rozhozené přes dvě oktávy a následované nemilosrdnými a zdánlivě náhodnými tahy smyčcem - takhle nějak si Vincent van Gogh řezal ucho. Tóny energické a na první poslech bolestivé. Beethoven na vás hlavní témata hodí bez jediného slůvka varování. Přeberte si to jak umíte. Takové Dantovské "Zanechte vší naděje, kdo vstupujete".
A když už si myslíte, že máte poněkud vykloubený úvod konečně za sebou, nastoupí jedna z nejbrutálnějších pasáží v celé komorní hudbě (video 1:07). Sto dvaadvacet taktů fortissimo. Plnou parou vpřed bez jediné pauzy na nadechnutí. Čtyři minuty neúprosného monzunového lijavce. A tak balancujete na úzkém ochozu ve skalní stěně Annapurny, kolem vás se sype jedna lavina za druhou, do obličeje vás bičují ledové kroupy a celé tělo máte pokroucené zimou. A to vás ještě co chvíli splašený kamzík kopne do tváře a pokud se mu náhodou stačíte vyhnout, nečekaný poryv větru s vámi zcela neceremonielně šlehne o žulovou skálu. A jak se holýma rukama křečovitě přidržujete zebavého ostrohu, v mysli vám nutně vytane kacířská myšlenka: "Propánajána, vždyť já jsem mohl sedět doma v papučích a poslouchat Mozarta". Ale máte smůlu. Ještě vás čekají dlouhé tři minuty téhož.
Už si nevzpomínám, kdo na mé staré obehrané desce Supraphonu tu Velkou Fugu hrál, ale na jeden detail nikdy nezapomenu. Během toho šíleného výstupu na ní prvnímu houslistovi uprostřed bitevní vřavy divoce zadrnčel nástroj. Dřevo už ten silový nápor nevydrželo a zarezonovalo si trochu nad plán. Ze začátku jsem se podivoval, jak mohl zvukový inženýr takový kiks pustit do světa, ale časem jsem si na něj zvyknul a pak si ho dokonce oblíbil a v jiných provedeních mi to zadrnčení chybělo. Ono totiž symbolizovalo jednu hlubokou interpretační pravdu: pokud z vašeho nástroje nelítají třísky, tak tu fugu hrajete špatně.
+++++++++
Obraz druhý: vysokohorská louka, průzračná bystřina a nad hlavou jasné nebe sršící meteoritickými roji. Představte si, že jste se ocitnuli uprostřed Goghova obrazu "Hvězdná noc" a esoterické víření všehomíra vám leží na dosah ruky.
Důvodem proč se lidé pouští do vysokých hor je, že většinu alpských scenérií z nížiny prostě neuvidíte. A jako by se Beethovenovi zželelo utýraného posluchače, jednu takovou před vámi zničehonic rozprostře (video 4:55). Rozjetý vlak fugy se zastaví na pětníku a mávnutí kouzelného proutku promění tvrdou skálu v travnatý koberec. V bezedném tichu horských štítů se rozezní mystické intermezzo. Malá odměna všem těm, kteří se proškrábali severní stěnou Annapurny až sem. Krátké spočinutí v kouzelném údolí Shangri-La se skleničkou jiskřivého vína v ruce. Přípitek na oslavu totálního vítězství ducha nad hmotou. Tedy pokud se vám podaří rozmrazit zaťaté zuby.
A propos, Holandský národní balet se někdy v polovině 80. let podujal herkulovského úkolu celou fugu odtančit s kvartetem tanečníků a tanečnic. V nápadité choreografii Hanse van Manena ten masakrální výstup skalní stěnou nesou na svých bedrech pouze tanečníci. Tanečnice stojí celou dobu nehnutě v pozadí a rozkvetou až na horské louce, kde se do ústraní stáhnou naopak tanečníci. Teprve v závěru této pasáže začnou tančit všichni společně (viz video).
Tady někde začíná vlastní děj dramatu. Nebudu vám ho vykládat takt po taktu. Koneckonců je to hudba, ne cvičení z eukleidovské geometrie. Ale podělím se o jeden pocit. Dodnes na mě zbytek fugy působí jako bych byl - schován za skalní výspou - přítomen konverzaci mocných éterických božstev, která se do Himalájí slétla na taktickou poradu. Vlastně vůbec nevím, o čem si to povídají, ale přesto z jejich transcendentální komunikace podvědomě cítím nesmírnou hloubku a univerzální řád.
A ještě vás upozorním na malý drahokam v závěrečné kodě (video 15:30). To brutální téma z "výstupu skalní stěnou" se ještě jednou vrátí, ale zcela zbavené ostnu naléhavosti. Tentokrát je projasněné jakýmsi vnitřním nadhledem. Jako byste tu skalní výspu, ze které jste ještě před hodinou beznadějně viseli, pozorovali z okénka vrtulníku, který vás snáší do údolí. Tahle perspektiva je pro pozdního Beethovena typická. Člověk musí mít něco odžito, aby se dokázal podívat na své vlastní bitvy se shovívavým úsměvem Buddhy.
+++++++++
Tak to by jako stručný úvod do problematiky stačilo. Kdo má ještě hlad, může si dát jako nášup klasické poznámky Petera Gutmanna, přečíst si výborně napsaný článek v New Yorkeru a nebo se pohroužit do obsáhlé hudební analýzy na anglické wikipedii.
Jako video ukázku jsem pro vás vybral verzi upravenou pro malý smyčcový orchestr. Není to sice to pravý ořechový, ale orchestrální verze mi přijde o něco stravitelnější. Navíc je mi provedení Australského komorního orchestru sympatické tím, že houslová sekce při ní stojí. Jak většina hokejových fanoušků dobře ví, některé zápasy jsou tak strhující, že se prostě sedět nedá. A Velká Fuga takovým zápasem je. Jak pro hráče, tak pro posluchače.
Pokud vás video vysloveně neodradí, můžete si pak fugu pustit v původní verzi pro smyčcový kvartet, tak jak ji Beethoven počal ve své představivosti (ta "horská louka" v ní mimochodem vyzní daleko subtilněji). Na YouTube najdete spoustu výborných záznamů. Doporučil bych vám například Alban Berg Quartet, popřípadě mladíky z Dánského smyčcového kvarteta. Aby ale nevznikl dojem, že fuga je doménou mužů, můžete zkusit Aizuri Quartet. A chcete-li si u toho průběžně číst partituru, poslouží vám Talichovo kvarteto.
Předchozí díly ze série Beethoven
