V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme proč voda z kohoutku kape směrem dolů a proč čerstvě posečená louka voní úplně jinak než violoncello natřené karbolkou.
Včera v pět hodin ráno někdo dole zvoní. Ještě v pyžamu otevřu dveře a na rohožce stojí malý červenající se motýl a ptá se, zda bych ho nepřevezl přes řeku - že je za ní kvetoucí louka, na které se motýli učí létat. Už už se chystám zabrumlat, proč si tedy řeku nepřelétne, když si všimnu, že mu zpoza trupu ještě čouhají zbytky kukly. Pokývám tedy ospale hlavou, narychlo do sebe hodím jogurt a cestou ze dveří popadnu klíčky od kánoje. Loďka se neslyšně vnoří do vod - jako když zakrojíte vzpomínky do bochníku času - a za chvíli se už plavíme čerstvě rozkřápnutým jitrem na druhou stranu. Aby řeč nestála, motýl uprostřed plavby prohodí: "Já mám tahle předobdobí nejradši. Už je cítit vůni koláče, ale z koláče ještě ukousnuto není". Nejistě přitakám. Nechci hned po ránu budit dojem, že nechápu motýly. Druhý břeh se pomalu rýsuje v ranním oparu. Uklidněné topoly lemují skromný přístav. Netrvá dlouho a procházíme se zástupem kopretin a vlčích máků, abychom si vybrali odpalovací květinu. Když je rampa zvolena, nenápadně se vzdálím. Rituál vznešenosti náleží pouze motýlům.
(enneastich předprázdninový)
lesní jahody odhalí své rubíny
v zámeckém parku se usmějí lekníny
a děcko zvolá - král je dnes bosý
po zádech přeběhne vzpomínka na tropy
matička příroda prádlo si nakropí
na své si přijdou kosi i kosy
motýlek předlétá svůj stín
ve vzduchu třepotá se cosi
šlahouny od kvetoucích vín
Mike Oldfield: Wonderful Land (QE2)
Předchozí díly série Bez básně a Hany
