Když Isaac Newton formuloval svůj slavný fyzikální zákon, možná netušil, že každý z nás si ve své vlastní hlavě nosí jeho malou kopii. Odborníci tomu říkají reversní psychologie. A v politice dokáže natropit pěknou paseku.
Všichni ten zákon známe ze školy a mnozí z nás - v mírně pozměněné formě - i z osobního života. To Vám takhle jednou zvečera Vaše lepší polovička řekne něco, co Vám není úplně po chuti. V tom případě máte dvě možnosti. Buď to necháte plavat a za pár minut je hladina rybníka opět v naprostém klidu a nebo se ozvete a řeknete na oplátku něco, co zase není úplně po chuti Vaší lepší polovičce. Ta obvykle nezaváhá a s vervou přiloží pod kotel. Nu a vy nejste žádný zelenáč, nějaké to polínko taky ve svém okolí schrastíte a už to v kotli hicuje. Za chvíli letí vzduchem první talíř, vzápětí následovaný talířem letícím po stejné dráze, pouze v opačném směru. A to vše není nic jiného než starodávná poučka z hlavy Isaaca Newtona.
Jestliže těleso A působí na těleso B určitou silou, pak těleso B působí na těleso A silou stejně velikou, ale opačně orientovanou.
V politice ten zákon platí jakbysmet.
Jako nezkušené mládě jsem měl docela rád ruskou kulturu - Čajkovskij, Rachmaninov, Dostojevskij, Turgeněv i ruské pohádky v čele s Mrazíkem. Jenže jak jsem pomalu začínal nabírat politický rozum, můj vztah k našim slovanským bratřím narazil na mohutnou sílu. Husákův normalizační režim, motající se pod transparentem "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak", tlačil do našich hlaviček ruskou a sovětskou kulturu tak neohrabaně a necitlivě, že stačilo pár let propagandistické masáže a cokoliv co zavánělo azbukou ve mně začalo vzbuzovat dávivý reflex. Strana a vláda nadobro podcenila zákon akce a reakce. Při tom stačilo ubrat trochu plynu, necpat nám ty hrdinské válečné filmy do krku jak huse šišky a vztah pracujícího lidu k ruské kultuře (abych se vyjádřil nějak dobově) mohl být o třídu lepší. Já vím, v tom dávivém reflexu jela také okupace - ale i bez ní by můj vztah k Rusku dostal v těch letech hodně na zadek.
V nedávných amerických volbách se dlouho zdálo, že Hillary Clinton je prakticky korunovaná a stačí doladit barvu ubrousků na inaugurační večeři. Jindy jakž takž nezávislá média se předháněla v deklaracích podpory, Hollywood považoval věc dávno za vyřízenou a týdeník Newsweek se nerozpakoval už v pondělí (den před volbou!) vyslat na trh mimořádné vydání s titulní stranou "Madam President". Ještě mohli dodat "S Hillary na věčné časy a nikdy jinak". Zatímco její prohřešky byly cudně smeteny pod cíp redakčních koberců, na Trumpa se tahalo možné i nemožné. Kdo se opovážil jen slůvkem naznačit, že by si o toho darebáka opřel kolo, okamžitě na společenském žebříčku klesl o několik špryclů - zhruba na úroveň vyvrhelů, co na pískovišti kradou malým dětem rohlíčky. A reakce se dostavila. Znám pár lidí, kteří k volbám původně ani jít nechtěli, ale krutopřísná mediální masáž je nakonec zvedla ze sesličky a vyslala k urnám. Ne aby hlasovali pro Trumpa, ale aby hlasovali proti Hillary. Srdce Isaacovo kdesi na nebesích zaplesalo radostí.
Ani Evropská migrační krize nezůstala imunní vůči zákonům politické fyziky. To, že někde nahoře osvícené elity tlačí na pilu mi došlo, když jsem se dočetl, že - zhruba řečeno "Evropa potřebuje rozšířit svou genovou výbavu". Z toho mi opravdu poklesla čelist. Ta Evropa, která má Slovany i Germány, kudrnaté Italy i plavovlasé Skandinávce potřebuje rozrůznit genofond? Navíc se z představy těch Světlých Biozítřků jaksi vytratilo, že s krásnými novými geny přicházejí i rozdílné sociální normy, etické postoje, hygienické návyky, náboženství a vztah k práci i k rodině. Na výsledek nepotřebujete žádnou vyšší matematiku. Nové společenské prvky jsou užitečné pouze tehdy, pokud je stávající populace dokáže dostatečně účinně vstřebat - blahodárný májový deštík, který půda lehce vsákne ku svému prospěchu není to samé, co přívalová průtrž mračen valící se oněmělou krajinou.
Tedy ona by ta krajina možná i něco řekla, ale politicky korektní média jako by žila v paralelním vesmíru. V kafkovské fantasmagorii, v níž se po kamenné dlažbě náměstí potácí dav bezhlavých rytířů, kravata na řečnickém stupínku káže o prosperitě vydestilované z cizokrajných pasů a zatímco z tlampačů břeskně vyhrává George Orwell Revival Band, komise v černých brýlích a červených dupačkách sepisuje Kodex pozitivního Evropana. V atmosféře zpolitizované a vydezinfikované solidarity, aby se jeden pomalu styděl za svůj původ a za mozoly svých předků. A tak přišla protiofenzíva. Vznikla alternativní média a alternativní politická hnutí a ta se nerozpakovala přeměnit nahromaděnou frustraci v politickou reakci. Z tlaku vznikl protitlak. A jestli se Brusel v dohledné době nevzpamatuje, bude si Newtonovu poučku moci vepsat na svůj politický náhrobní kámen.
Lidská psychika tak prostě funguje.
Já například nemám nic proti Peru. Nikdy jsem tam nebyl, Peruánce znám jen jednoho a to velmi povrchně, takže si troufám tvrdit, že můj vztah ke státu Peru je zcela neutrální. Ale kdybych co chvíli narazil na článek vyzdvihující dynamický rozvoj Peru, velebící moudré a zemité Peruánce a oslavující plnění náročných úkolů v Limě a okolí, můj vztah k této zemi by se postupně stával napjatějším a napjatějším. Jistě by netrvalo dlouho a na milé Peruánce bych si vypěstoval pořádnou alergii. A kdybych v takovém rozpoložení narazil na přičinlivého politruka jak ve svém tvůrčím doupěti smolí Ódu na Peru, tak to do něj namouduši rovnou naperu. Myslím perem, nikoliv samostřílem.
Občas natrefím na autory, kteří se tak angažují pro nějakou myšenku, pro nějakou osobu nebo dokonce celou zemi, že naprosto ztratí jakoukoliv soudnost a cit pro proporce. Dnem i nocí chválí a chválí a chválí, a když dochválí, tak se nadechnou a chválí dál. A nebo se naopak na někoho nakrknou a se stejnou intenzitou dští oheň a síru, jedinou nitečku suchou na své oběti nenechají. Žádné překroucení faktů, žádné ohnutí reality není tak za vlasy přitažené, aby mu nemohli poskytnout prostor pod svým ideologickým oltářem.
Když si pak procházím nekriticky zapálené články, kterými se snaží své vidění světa nabušit nic netušícímu čtenáři pětikilem do ucha, říkám si - zdalipak tito autoři tuší, jakou medvědí službu svému subjektu prokazují? On ten zákon akce a reakce dokáže být pěkná potvora.
+++++++++
Související články:
Proč si nerozumíme? (ve dvou obrazech)Politika 21. století
