Před dávnými časy žila v pohádkové říši jedna holčička a ta se už od mládí strašně ráda fintila a parádila. Líčit se uměla ještě než začala mluvit, šminkovat jakbysmet a její nejmilejší zábavou bylo navléci si na sebe nějaké maminčiny módní doplňky a korzovat před zrcadlem. Jejímu tatínkovi se to moc nelíbilo, protože se obával, že si dceruška předčasně setře svůj dívčí pel. Často když se vracel unavený z práce a nalezl ji zabranou do návodu k odstranění laku na nehty, říkával jí: "No ty budeš mít, holka, brzy po pelu". A jednou to zaslechli i sousedi a od té doby v baráku holčičce neřekli jinak než Popelka.
A jak Popelka rostla a prodělávala různé ty sekundární věci, její záliba ve vlastním zjevu sílila a sílila a nikdo se tedy nedivil, že ihned po ukončení střední ekonomické školy získala lehce reprezentativní místo sekretářky v Pohádkové administraci, což byl podnik, který se staral o hladký chod celé pohádkové říše - od očerňování čertů a kapitalistů až po bílení andělů a hospod. Popelka zahájila svou kariéru na úseku čarodějnic, kde měla na starosti kontrolu technického stavu košťat, přezkušování ze zaříkávadel a evidenci bradavic. Dělala v takovém malém zastrčeném kanclíku ještě s jednou starší kolegyní, která do podniku protekčně protlačila svou dceru Brunhildu a ta se záhy stala zdrojem Popelčina trápení. Brunhilda totiž Popelce záviděla její úspěchy u mužů a sama nelibě nesla, že muži v ní poznali ženu vždy až po dlouhé inspekci občanského průkazu a několika nedůvěřivých telefonátech na policejní komisařství, místní národní výbor a matriční úřad. Brunhilda navíc na co sáhla tak zkazila a Popelka kvůli ní přišla nejen o tlačítkový telefon a kalkulačku, které Brunhildiny nepěstěné drápy posunuly za hranici funkčnosti, ale i o svůj ponorný vařič, s jehož pomocí Brunhilda tloukla opilé kolegy kdykoliv se ji pokoušeli oholit. Jedinou věc, kterou Brunhilda, kromě děsnopisu, mistrovsky ovládala bylo dloubání se v obou nosních dírkách současně, ale ani její matce se nepodařilo zjistit, jak tuto její přednost v kanceláří užitečně uplatnit. Za této konstelace hvězd není divu, že se Popelka snažila dostat výš, protože její představa o kariéře zdaleka nekončila v této nevábné společnosti. O kádrových změnách v podniku však rozhodoval pouze ředitel a dostat se mu na oči nebylo nikterak jednoduché.
Jenže Popelka byla mazaná jako liška a předsevzala si, že svou fotografii protlačí na tabuli cti, která visela hned naproti ředitelově pracovně. Dělala přesčasy, ježibabám ve volném čase seřizovala košťata, v Tescu za ně stála frontu na předvařeného Jeníčka a Mařenku, a za pár týdnu se její barevná fotografie na seznamu zasloužilých pracovníků skutečně skvěla. Ale jako na potvoru, těsně před tím, než si ředitel stačil nové tváře prohlédnout, nástěnku ukradla družební delegace ruských bohatýrů. Teda neukradla - on si jeden Váňuška všiml Popelčiny fotky ještě před ředitelem a celou tabuli cti prostě sundal se zdi, přitiskl si ji na hruď a odkráčel s ní pryč, zamilovaně při tom mumlaje: "Nástěnku chci za ženu". Ředitel, který si stačil všimnout, že se na vývěsce objevila nová tvářička, se pokoušel molodce přesvědčit, aby nástěnku vrátil, že se mu beztak nevejde do jeho zemljanky. Moloděc mu ale odpověděl, že ji po příjezdu stejně hnedka přefikne a dál si mumlal své "Nástěnku chci za ženu". Když ho ani mírný tlak nedokázal od nástěnky oddělit, ředitel se rozzlobil, obrátil se na vedoucího ruské delegace a zlostně mu pohrozil, že jestli nástěnku ihned nevrátí, tak dostanou všichni do držky. Na to se vedoucí rozzářil a se širokým ruským úsměvem začal ředitele plácat po ramenou: "Da, da, panimáju, družba, družba". A tak se Popelčina barevná fotografie ocitla v malé zemljance nedaleko Chabarovska. V zájmu úplnosti dodejme, že na úseku čarodějnic zmizely po exkurzi tohoto družebního zájezdu i všechny srpy a kladiva na čarodějnice. No ale nebudeme to rozmazávat.
Po této neúspěšné akci Popelka ztratila hodně ze svého elánu, ale jak už to tak bývá, když člověk nemá sil, pomůže náhoda. Za týden se na sekretariátu konala veliká ředitelská recepce a všichni pracovníci podniku byli pozváni. To se rozumí, že úsek čarodějnic byl na nohou a Brunhilda s matkou hned obtelefonovávaly všechny plastické chirurgie ve městě. Popelka byla jako obvykle nad věcí a tak si jen do šuplíku připravila svoje nejhezčí šaty a sebevědomě očekávala velký den D. Když konečně nadešel a všechny tři dámy byly připraveny vyrazit, Brunhilda s matkou na sebe spiklenecky mrkly, vyházely na zem všechny směrnice a výnosy co na úseku měly a panovačně Popelce přikázaly, že do rána budou výnosy v jedné skříní a směrnice ve druhé. Popelka tomu ani nechtěla věřit, ale proti dvěma fúriím neměla šanci a tak jen co za povedeným duem zaklaply dveře, usedla na štos platebních příkazů a dala se do usedavého pláče. A jak tak brečí, najednou slyší měkounké zaťukáni. Otevře dveře a nemůže věřit svým očím. Za dveřmi stal krásný bělouš, takový jakého si vždycky přála do svatebního spřežení. A protože Popelka věděla, že žije v pohádce, ani ji moc nepřekvapilo, když kůň promluvil lidským hlasem: "Milá Popelko, já jsem úřední šiml a protože mě každý den tak pečlivě krmíš, tak to za tebe přeberu." Popelka koníčka dojatě objala, dala mu za odměnu oblíznout několik kolkových známek, které vylovila ze šuplete, a pak už si vykasala sukni a pádila do vyšších pater, kde se velkolepá zábava právě rozbíhala.
Protože ale přišla přece jen o chvilku později, už na ni nezbyla židle mezi elitou a tak se musela spokojit s místem mezi prostými kmány. Při večeři si tak zkusila svoje. Z jedné strany měla pohádkového celníka, který jí sice šeptal do ouška, že pracuje u pasové kontroly, rukama jí však šátral spíše po partiích poněkud nižších, z druhé strany ji zase obtěžoval nějaký rádobyvtipny dědek z Nezávislé sklerotické iniciativy, takže jen co se trochu najedla a napila, utekla na balkón. A na koho tam nenarazila - na ředitele, kterého se závodní stráž zrovna snažila vyprostit z Brunhildina železného sevření. Ten v Popelce na první pohled poznal krásnou neznámou z nástěnky a využil této náhody jednak k popadnuti dechu a jednak k příjemnému úniku z Brunhildiny nepříjemné přítomnosti. A aby mu Popelku zase nějaký blbec neukradl ihned ji pozval do svého apartmá, aby jí nabídl místo vedoucí Ornitologického úseku, kde bude mít vše na co si pomyslí a starat se bude pouze o jeho Ptáka Ohniváka.
Cestou do apartmá si trochu znervóznělá Popelka ještě vzala z mističky oříšek, aby měla něco na zub, ale jaké bylo její překvapení, když usazená v pohodlné sedací soupravě oříšek bezděky rozlouskla a uvnitř nalezla antikoncepční tělísko. "Jako na zavolanou", pomyslela si a na chvíli se omluvila, že se musí ještě trochu upravit. Když se z toalety vrátila do apartmá, ředitel už měl na sobě císařovy nové šaty a tak došlo na nejlepší. Milostný žár jejich těl však sepnul automatická požární čidla a siréna zaječela tak silně a nečekaně, že Popelka doslova vystřelila z postele, hodila na sebe šaty a prchala v úleku pryč. Venku samozřejmě zjistila, že šaty z ní někde spadly - no bodejť by ne, když je na sebe jenom hodila - jenže na lítost bylo pozdě a tak do své Škodovky hupsla v Evině rouše a pádila domů. Cestou několikrát překročila povolenou rychlost a na poslední křižovatce - už skoro doma - ji zastavila policejní hlídka. Ta když viděla v jakém úboru Popelka pohrdá pravidly silničního provozu, tak ji nechala vystoupit a Popelka musela dýchat do několika balónků, při čemž ji strážmistr se svým pomocníkem zálibně pozorovali. Nakonec usoudili, že Popelka dýchá podle předpisů a nechali ji odjet. Popelka si oddechla a povolenou rychlosti dojela šťastně domů - jen jí vrtalo hlavou, od které doby nosí policie obušky v kapse u kalhot.
Zoufalý ředitel mezitím zdrceně bloumal po apartmá a přemítal jak to, že si tu krasavici nechal už po druhé proklouznout mezi prsty - když v tom jeho pozornost upoutalo malé tělísko ležící na posteli. Ředitel si zprvu myslel, že je to jen nějaké smítko a chtěl ho vyhodit, ale pak si ho prohlédl podrobněji a protože jako ředitel rozhodoval nejen o koncepci podniku, ale také o antikoncepci, hned se dovtípil odkud vítr fouká a komu tělísko asi patří. Popelce! Teda leda že by patřilo Rusalce, které to místo nabízel včera. Na každý pád byl ředitel muž činu a druhý den oznámil závodním rozhlasem, že se k němu mají neprodleně dostavit všechny pracovnice bez rozdílu věku, aby mohl osobně zkusit, které z nich antikoncepční tělísko padne. Ta, která to bude, stane se potom jeho ženou a samostatnou vedoucí Ornitologického oddělení. My se však, milé děti, technickými detaily ředitelova pátrání nebudeme příliš zabývat a v tomto místě pohádku raději přerušíme a dovyprávíme si ji až budete starší.
(Pohádky pro malou čarodějnici - 1992)
